Řeku přebrodíš,
hlínu oklepeš,
projdeš blaty.
Až ti stokrát uschnou šaty,
dáš se cestou nebo zkratkou přes úbočí.
Přejede tě vlak,
letní požár spálí,
slepým okem bez obočí
vzhlédneš do oblak
a v dáli uvidíš dům,
kde bydlí moje láska.
Verše se prý píšou jen těm nedostupným. Protože nedostupnost dělá druhého člověka tak žádaným. Nebo žádoucím? Nedostupnost násobí zamilovanost a touhu. Nedostupnost z nás dělá lovce, bloudící s čelovkou houštinami, hledající stopu, čekající na vhodný okamžik, který ale nepřichází... A tak sedíme, jsme potichu, předstíráme, že máme trpělivosti na zbyt, a přitom víme, že to je to jediné, čeho se nám krutě nedostává.
Představa věčnosti a náležitosti jeden k druhému budí strach, protože lidské bytí je omezené, krátké, časné. A tak si užíváme okamžiky, které zdánlivě za chvíli zmizí, ale v srdci, myšlenkách a vzpomínkách zůstávají. Obklopujeme se lidmi, které bychom mohli milovat a kteří by mohli milovat nás - kdybychom se ovšem potkali na jiné planěte v jiném životě. A pak se uklidňujeme, sami svůj obraz v koupelně v zrcadle, že takhle to přece má být, že věci jsou, jak mají být, a budou ještě lepší.
Protože nakonec zůstává víra, naděje a láska. Ale nejsilnější z těch tří je láska.
