Zobrazují se příspěvky se štítkemPocta básníkům. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPocta básníkům. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 29. prosince 2016

Nejklišovatější klišé


Řeku přebrodíš,
hlínu oklepeš,
projdeš blaty.
Až ti stokrát uschnou šaty,
dáš se cestou nebo zkratkou přes úbočí.
Přejede tě vlak,
letní požár spálí,
slepým okem bez obočí
vzhlédneš do oblak
a v dáli uvidíš dům,
kde bydlí moje láska.


Verše se prý píšou jen těm nedostupným. Protože nedostupnost dělá druhého člověka tak žádaným. Nebo žádoucím? Nedostupnost násobí zamilovanost a touhu. Nedostupnost z nás dělá lovce, bloudící s čelovkou houštinami, hledající stopu, čekající na vhodný okamžik, který ale nepřichází... A tak sedíme, jsme potichu, předstíráme, že máme trpělivosti na zbyt, a přitom víme, že to je to jediné, čeho se nám krutě nedostává.

Představa věčnosti a náležitosti jeden k druhému budí strach, protože lidské bytí je omezené, krátké, časné. A tak si užíváme okamžiky, které zdánlivě za chvíli zmizí, ale v srdci, myšlenkách a vzpomínkách zůstávají. Obklopujeme se lidmi, které bychom mohli milovat a kteří by mohli milovat nás - kdybychom se ovšem potkali na jiné planěte v jiném životě. A pak se uklidňujeme, sami svůj obraz v koupelně v zrcadle, že takhle to přece má být, že věci jsou, jak mají být, a budou ještě lepší.
Protože nakonec zůstává víra, naděje a láska. Ale nejsilnější z těch tří je láska.

úterý 14. dubna 2015

Na rozloučenou

Chybění dnes a smutek po zítřku
překonáme obtěžkáni vzpomínkami.
Radši jen nevědomky vědomě
pustit si do života
všechny ty
absurdně nezbytné marnosti.
 
Vzdálenost na měsíc a zpět
do Prahy vsunutá,
falešná a zároveň rostoucí.
 
Už neslyšíš
tlukot mého překypujícího srdce.
Už nevidím
pláč tvých vyprahlých očí.
 
Tak vzdáleně blízcí.
Tak blízce vzdálení.

pátek 25. dubna 2014

Václav Hrabě a já

Slunce
překrásný manekýn
se prkenně uklání
k západu
Zavírají se
květiny a obchody
Praha unavená
chválou básníků a svojí
krásou
šediví
soumrakem

Je to tak podivné
Co všechno se ti podobá
Je to tak podivné
Ta myšlenka že tě můžu ztratit
Protože všechno na světě se neustále mění

pátek 21. března 2014

Maru-ku

Nejsme pány našich životů.
Všem nám vládne čas.
Hodinky, hodiny, budík, orloj, stopky.
Čas nezná přítele.
Čas je nejlepší lékař, čas zahojí všechny rány.
Čas běží čím dál rychleji.
Času je čím dál méně.
Čas nezastavíš.
Vše lidské se odehrává v čase.
Čas lidský = čas konečný.
                    Pravá láska je trpělivá.
                    Nespěchá. Nechvátá. Čeká.
                    Neměří čas, vnímá intenzitu, blízkost, splynutí.
                    Jeden život z hlediska času je nic.
                    Jeden život milované bytosti může znamenat všechno.
                    Čas lásky = čas pokoje.


Když může být nejznámějším útvarem japonské poezie haiku přetvořeno Alicí stvořenou Fulghumem na Alice-ku, já můžu mít svoje Maru-ku. Tady je to dnešní.

úterý 10. května 2011

sobota 23. dubna 2011

Kolik příležitostí má... každý z nás?


Dnes hosty mám,
mám hosty.
Dnes na návštěvu přišla ke mně růže.
Dej, Bože, ať jsem nehledaný, prostý
jak drahý šperk,
jak v bitce nahý nůž,
a v srdci čisto je jak ve skleničce.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Za dveřmi uslyšel jsem její dech,
a vůně pramínkem,
co teče vzhůru,
stoupala tiše po schodech,
pak přišla sama,
nemusela klepat.
Noc byla bez měsíce,
slepá,
však pro mne bílá růže zářila.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

O čem jsme mluvili?
O čem mluvit může
růže a chlapík v černém svetru.
O tom, že Alláh z hrstě větru
koníčka stvořil,
a ona říkala
ty nad očima máš havrana
a ať ti neulétne,
ty smutný.

A já jsem odpovídal:
kam?
Haluze všechny uťali,
na zem by mohl slétnout,
a tam jsme zase spolu.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Ve dvou jsme seděli,
a ona, orosená, čistou vodu pila,
má návštěvnice, skvělá růže bílá,
v skleničce srdce mého.

neděle 24. května 2009

Tolik běsů, tolik víl

Když tělo sálá jako plech
observatoře v Klementinu,
když cítím jiskry ve vlasech…
hned vyhledávám azyl stínů.
A modlím se, ať nezahynu
v tom ohni, co mě prostoupil.
Pod svými šaty z krepdešínu
mám tolik běsů, tolik víl.


A vítr letí, samý spěch,
rozeznít svět jak tamburínu
anebo šátrat v pevných zdech
s úmyslem přijít na štěrbinu…
A já mu nikdy neprominu
že našel mě a - opustil.
Vždyť nejsem svatá, co jí hlínu…
Mám tolik běsů, tolik víl.

Snad víc než louže celých Čech,
víc, než ji zjara teče v Rýnu
a nežli pojme v lesích mech…
mám sladké vody ve svém klínu.
Kdo odváží se pod hladinu,
aby z té živé vody žil?
Kde zdrželi se muži činu?
Mám tolik běsů, tolik víl!

Snad jednou z války proti mlýnu
vrátí se chlap, co o mně snil.
Poznám ho. Řekne na rovinu:
Máš tolik běsů, tolik víl.

středa 25. února 2009

Můj obdiv ke Skácelovi

Hlomozna větru před kůň zapřažená
Výslechy prvních mrazů dlouho do noci
Trubači prázdnot dují jako stěna
V bezlistí ptáci Není pomoci

Trubači prázdnot nadouvají líce
Do polí zídku břečťan přelézá
Kamenné deště ujídají z hrobů
Před koně zapřažená hlomozna

Hle hřbitov v prosinci a vítr odjinud
Ohýbá k zemi cizokrajnou thúji
Nepřijde nikdo Pane smiluj se
Trubači prázdnot pilně vytrubují

pátek 16. ledna 2009

Znavena tím vším

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,
jak uměn je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.

Martin Hilský

pátek 7. listopadu 2008

Jiří Kolář: Mé svědectví

...říkal, že o práci
mluví nejvíc lenoch,
lhář o pravdě,
zrádce o cti,
zbabělec o hrdinství,
podvodník o poezii,
zloděj o poctivosti,
zločinec o lásce,
a kat o životě...

čtvrtek 6. listopadu 2008

Jan Skácel: Láska a neproclený Bůh


A ráno neměli jsme koho zapírat
bylo nám úzko mezi celníky
nikdo se nezeptal a co do neúprosnosti
neměla ta chvíle obdobu


Za koho vlastně ty jenž neprošel jsi clem

za koho přimluvíš se mocně u lidí

Za jakou vlastně lásku


Lidem nepřísluší soudit. Na tuhle báseň jsem si vzpomněla v souvislosti s rozhovorem, který jsem vedla minulý týden s Máří. Otázka židovství a genocidy je něco, co nás zajímá. A tak jsme přemýšlely nad tím, jak se Bůh postaví k tomu, že se Jej Židé po tom, co museli zažít, zřekli. Máří, tahle básnička je i pro Tebe.