Jak je snadné dělat druhým radost

Už se vám někdy stalo, že vás najednou na ulici zastavil úplně cizí člověk a řekl vám něco hezkého? Něco, nad čím jste se pak usmívali po zbytek dne? A cítíte se v rozpacích a zároveň strašně polichocení?

Amálka přišla před nějakou dobou s tím, že ji při cestě z nákupáku zastavil kluk. Jen tak z ničeho nic jí řekl, že je hrozně krásná a jestli by s ním nešla na rande. "Tak tohle by se mně nikdy nestalo..." okomentovala jsem její příběh. Nicméně...

Se nevyhnutelně jako každý z vás i já dostávám do situací, kdy komunikuju s úplně cizími lidmi, a to z jejich vlastního popudu. Tihle lidé mě dost často vyvedou z míry. Je to určitými vzorci chování, které mám ve spojistosti s některými stvořeními zabudované někde v mé hlavě jako neměnné, a proto přece vím, jak se takoví lidé chovají a co z nich vypadne. O to víc pak bývám v šoku...

To jsem šla takhle jednou s kolegou z pracovní výstavy, když se naproti nám objevil bezdomovec, evidentně opilý. Tyhle okamžiky nesnáším, zvlášť v přítomnosti druhých lidí, a tak už jsem očekávala, co odpovím, až se mě zeptá, jestli nemám desetikorunu. Bezďák, od pohledu špinavý a v podnapilém stavu, se ke mně dokulhal a snažil se mě chytit za paži, přičemž jsem automaticky začala couvat. On se ale ke mně nahnul a s poněkud nepřítomným výrazem a škobrtáním ve výslovnosti mi řekl: "Slečno, já jsem vás viděl, jak si tu sukni stahujete dólu, dyž dete. Nedělejte to, dyť vy máte tak hezký nohy." Pokýval jakoby pro sebe hlavou a šel dál. Kolega vedle mě vyprskl smíchy a já jen stála, samozřejmě úplně rudá, a říkala si, jestli vyslovil opravdu to, co jsem slyšela.

No a před pár dny jsem čekala po cvičení (takže opět rudá jako rajče) na autobus. V tom ke mně přišel kluk a naznačil, jestli bych si mohla vytáhnout sluchátka z uší. "Neruším tě?" zeptal se a po mém zavrtění hlavou pokračoval. "Víš, strašně ti to sluší, tak jsem si říkal, že bych ti to měl říct." Opět mi spadla brada a následujících pár minut jsme strávili spolu. Když jsem se kroutila při jeho otázce, zda mu dám své číslo, a napadlo se mě ho zeptat, proč bych měla, řekl: "Protože je se mnou legrace a protože tě pozvu na kafe." No a z tohoto drobného rozhovoru s absolutním strangerem je moje zítřejší rande.

Tyhle dva krátké zážitky z poslední doby mě donutily přemýšlet nad tím, že:

• i já chci využít situace, kdy někomu takhle zalichotím.
• tohle je něco, čím můžete úplně zadarmo udělat velikou radost. Třeba zrovna někomu, kdo má den úplně na ...
• to chce notnou dávku odvahy, ale skvělý pocit se dostaví hned v zápětí.
• není vůbec nic špatného na tom, když ženě vedle mě stojící pochválím šaty a zeptám se, kde je koupila.
• přesně, jak mi řekl ten kluk: "Když ti to řeknu a něco z toho bude, bude to skvělý. A když mě pošleš někam, maximálně budu muset přežít dvě minuty totální trapnosti." Takže není co ztratit.

Cestou

Cestou do práce, když jsem stála v zácpě a nervózně si tiskla ruce ve strachu, že to nestihnu, jsem si to velmi jasně uvědomila...

 

Jak je důležité mít někoho, kdo vedle tebe dýchá. Kdo dýchá s tebou ten stejný vzduch. Kdo cítí jeho chlad a pomůže ti snést alespoň na chvíli pocity samoty. Kdo dýchá možná tak trochu i kvůli tobě a pro tebe. A kdo umí dýchat i za tebe, když máš pocit, že se ti přes tu nesnesitelnou tíhu bytí už nadechnout nedaří.

 

Když jsem do práce dorazila na minutu přesně, zaplavil mě pocit úlevy a vědomí, že se nemusím stresovat, protože to za mě vyřeší a protože ta ochranná bublina, kterou okolo mě buduje, je dost pevná.

Kytku jen tak

A tak je za námi, ten letošní den svatého Valentýna. Ten loňský byl první, rozpačitý, a nakonec i rozlobený. Letos jsem ho prožívala trochu jinak, už jen proto, že se na něj shodou okolností ptaly všechny moje kamarádky, které jsem potkala těsně před 14. únorem.

 

"To jen chlapi říkají, že je to blbý americký svátek a že kytku mi přece můžou dát kdykoli jindy, aniž by jim někdo diktoval termín. No jo, jenže já se té kytky stejně nikdy jindy nedočkám, tak proč by nemohli respektovat alespoň ten nadiktovaný termín!" Zvláštní, že takhle se se smíchem (ale zároveň i bodnutím u srdce) rozčilovalo několik z nich. Přemýšlely (y hlavně proto, že by mě zajímal názor vás, žen) jste někdy nad tím, proč máme to gesto tak rády? Proč zrovna květiny? A proč si je nejvíc přejeme dostávat bez důvodu? Ne k narozeninám nebo svátku, ne k nějaké jiné výjimečné příležitosti nebo jako omluvu, ale jen tak? Vždycky mě dokáže rozehřát pohled na muže stojícího před nákupním centrem s gerberou v ruce. A ještě hřejivější je, když se mi podaří vidět celou tu scénu, kdy ona přichází s úsměvem k němu, obejme ho a políbí a potom s úsměvem tu kytku přijme. Je v tom tolik emocí, až se mi z toho chce někdy brečet.

 

Moje láska patří mezi ty muže, kteří květiny nosí rádi a často. Proto jsem si vyloženě užívala tu chvíli, kdy jsem svým kamarádkám musela říct, že se ho musím zastat a říct, že on květiny nosí bez důvodu. Jen proto, že na mě myslel, když šel kolem květinářství. Anebo proto, že na mě myslel, a tak do toho květinářství zašel, i když kolem něj neměl vůbec cestu. A v každý takový okamžik si uvědomím, co na tomhle gestu mám tak ráda já: vyvolává ve mně pocit ženskosti, která je milována a ceněna. Ten pocit, že být zranitelná a jemná není na škodu, ale je to výsada žen. Že přijmout ji s úsměvem, díky a polibkem je vlastně stejné umění, jako dát muži najevo to, že si cením jeho mužnosti, kterou znásobil tím, že dal najevo své něžné city s přirozeností a elegancí.

 

V konečném důsledku je to drobné gesto, které když se postaví vedle té spousty drobných gest, tvoří vlastně naši celou lásku. To, proč druhého milujeme, proč se bez něj neobejdeme a proč je pro nás tak výjimečný. Nemusí to být jen květiny, ale jakékoli vaše malé rituály, které vás k sobě přibližují a dělají tebe a jeho vámi. Moc bych nám všem přála, abychom si právě těchto drobností vážili a hýčkali si je celým srdcem, protože z nás dělají menší sobce a učí nás více přemýšlet o druhých...

A.P. 24 Y/0

  

 Billy Joel: She's always a woman

 

Dneska je to 24 let. S nikým jiným jsem v životě nestrávila tolik času a asi málokdo to někdy překoná.
Doufám a věřím v to.

Jméno Amálka dostala v době, kdy ještě rozhodně nebylo tak oblíbeným a neslyšeli jste ho z úst volajících maminek tak často. Myslím, že se našim povedlo.

Její komplikovaná povaha mi mnohdy nedá spát a náš vztah je stejně složitý jako dlouhý. Obě čas od času zažíváme chvíle, kdy se ptáme, proč "zrovna ona musí být moje sestra"? Navzdory všem neúspěchům se nám za ta léta podařilo vytvořit jedinečné a ohromně vzácné pouto.

Vždycky jsem měla potřebu ji chránit a zároveň poučovat, co by měla dělat. Postupně mi dochází, že jsou už dávno za námi doby, kdy moje rady potřebovala. Dnes je to právě na opak. Je pro mě neskutečnou inspirací a nepřestávám se obdivovat jejímu stylu v oblékání, zájmech (šerm, šachy a vážná hudba mě u ní nepřestávají uchvacovat) a především tomu, co je pro ni opravdu důležité.

 

 

A tak v den jejích narozenin přemýšlím nad tím, co přinesla do mého života a přicházím k náledujícímu:

• Schopnost dělit se.
• Poznání toho, že na vztahu (i tom, ke kterému jsme byli nějakým způsobem předurčeni) je třeba pracovat a že se nevytvoří pouze tím, že máte společné geny nebo stejné rodiče.
• Vědomí, že nejsem sama, i když se naši hádají, a že mám s kým brečet pod peřinou a bát se budoucnosti, stejně jako ...
• ... se radovat z toho, co nás čeká.
• Možnost objevit moje střeštěnější a méně racionálnější já (jako třeba při laser games).
• Umění jezdit na vodních lyžích z pohodlí vlastní postele (Amál, na to se fakt nedá zapomenout).
• Názorný příklad toho, že když má člověk vůli, může dál a dál překonávat sám sebe a stávat se tak lepším a silnějším člověkem.
• Lidskou zkušenost, že pod nepřístupnou tváří a odtažitým jednáním se může ukrývat hluboký vnitřní svět plný lásky, pochopení a soucitu.

 

Všechno nejlepší, Mali!

Letní narozeninový Alchymista

 Jason Mraz: Life is wonderful

Sobotní snídaně na Štěpánské

Noc u Mali. První společná jinde než v Kopru nebo v mém bytě. Obdivuju její posun za posledních pár let. Ze stydlivky a holky, která se bojí jít k sousedům požádat o půjčení vajíčka, se stala mladá žena, schopná strávit rok v cizí zemi u cizích lidí, překonat překážky, před kterými já bych už dávno ustoupila, a bydlet s třemi dalšími lidmi, které našla přes internet. Teď už ji neskolí ani to, že majitel bytu vypověděl smlouvu a oni se museli v průběhu dvou týdnů přestěhovat na úplně jiné místo. 

Je to dost retro byt. Ten ze starých částí Prahy. Chodíte kolem bloků domů a přemýšlíte, co je v jejich dvorech. A pak jednoho říjnového rána stojíte v kuchyni a díváte se přímo do toho dvora. S hrůzou a zároveň radostí jsem si uvědomila, že zatímco Mali se stěhovala v průběhu 3 let asi 4x, já jsem za 5 let pořád v jednom a tom samém bytě a nejspíš tu ještě nějakou dobu zůstanu. Nikdy jsem neměla žádného spolubydlícího, nikdy nechodila na prohlídky bytů. Když jsem se dívala na těch pět kartáčků v koupelně, úplně jiné druhy jídel v ledničce a když jsem poslouchala vtipné a zajímavé příběhy o Terezce a Honzíkovi (spolubydlící), bylo mi to trochu líto. Pak jsem si ale uvědomila, že i můj byt má mnoho svých výhod a že jsem z potřeby bydlet takto s někým cizím asi už vyrostla.

Nicméně Amál, máš můj velký obdiv!

Dostala jsem obrovskou chuť dát si nanuk. Už jsem byla okoupaná, v pyžamu, vlasy sepnuté. Mezitím, co se Mali sprchovala, jsem skočila dolů k Vietnamcovi. Když jsem se vrátila a Amál vylezla, přejela mě pohledem od vrchu dolů.

Mali: To jsi tam šla takhle???

Já: Jo. Proč?

Mali: To ti to museli dát i zadarmo, ne?

Missing for last 7 months

Snow Patrol: Chasing Cars

Elle a bâti des ponts entre nous et le ciel

Můj kamarád má nové tričko se zajímavým obrázkem a pod ním je nápis: "Svět se v prdel obrací." Všichni jsme se tomu zasmáli, jenže já si na tu větu vzpomínám až příliš často. Vím, že nejsem a ani nikdy nebudu umělcem, ale mám pocit, že začínám chápat, proč třeba takový Rimbaud psal svoje básně pouze do devatanácti let (a že to byly Básně!). Pořád nejsem schopná pochopit, kdy přijde ten obrat a vy najednou víte, že svět není tak růžový, jak jste si ho představovali. Od jisté doby ale tuším, že tohle není to gró, které by měl každý člověk objevit...

Málokdo dneska o sobě řekne, že je silný a že zvládne všechno. Je důležité za svou svobodu a bezpečí bojovat - v jakémkoli smyslu toho slova. Ale ještě důležitější je mít někoho, kdo se v případě vaší slabosti stává neohroženým bojovníkem, i když se topí ve svých vlastních problémech. A pokud je to oboustranné, nemůžete chtít víc.


A jen tak by the way, pane Coelho: Nevěřím v bojovníky světla. Podle mě existují jen bojovníci lásky. V myším kožíšku.

Odpověď

Do toho vozu jsme nasedly... proto příběh nekončí.
Nenosím své štěstí po kapsách, ale držím jej pevně v dlaních a nikdy ho nepustím.
Svoji duši dám na misku vah, ale společně s tou druhou nemůžou být váhy prázdné.
A tak...ještě nabírám dech a chci pálit stůj co stůj...
Protože nejsem jen na půjčení, nejsem jen na dobu určitou!

Kdybych...

Kdybych uměla malovat, malovala bych dvě ženy s cigaretou u rtů, s kartami v rukou, s jiskrami v očích.

Kdybych uměla fotit, hledala bych nejkrásnější úhel pohledu fotoaparátu pro fotku jediného auta na parkovišti na Vřesinách.

Kdybych uměla zpívat, zpívala bych ti, že "rozeznávám tvou vůni mezi tisíci".

Kdybych uměla tančit, rozvlnila bych své boky i bez vodky a energy drinku.

Kdybych uměla psát, psala bych ti o souznění a polštářích.

Kdybych uměla snít, brala bych tě každý den na naši Planetu, kde není ani zeměpisec, ani lampář, a je tam místo jen pro dvě osoby a krabici.

Ale umím jen být, a tak jsem s tebou. To je vše, co mohu nabídnout.

Děkuji za dnešní den.

Můj "nekoupený" přítel

Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. A poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel.

Tvrdím, že nesnáším věci, které jsou zadarmo, ale někdy je přijímám s neuvěřitelnou samozřejmostí a bez výčitek. Teprve teď vím, jaké to je za něco opravdu bojovat. Makat na tom a potit krev. Můj čas je pro mě téměř nade vše, a tak velice pečlivě zvažuji, jak s ním naložím. Nikdy ze mě nikdo nedokázal vytřískat tolik. Nikdy jsem si od nikoho nevzala více. Více času, energie, myšlenek a nápadů. Kolikrát jsem zuřila a v duchu to vzdala? Nesčetněkrát. Ale pořád o jedenkrát méně, než jsem se rozhodla v tom pokračovat a vytrvat. Ani jednou jsem nelitovala a tisíckrát nechápala, proč zrovna já. S obdivem a neskutečným těšením se sedám do vlaku pokaždé, kdy to jen jde. A pomaloučku zjišťuju, že jsem získala svého přítele. Nekoupila jsem ho, ale poskládala ze společných dnů, slz, smíchu, vzpomínek a budoucnosti.

A můj čas, o který tak pečuji? Došlo to tak daleko, že mi nevadí, když mě veze domů třicítkou.

...mají oči, a nevidí...

Každý slepý by měl mít u sebe někoho, kdo by mu vždy a za každých okolností pomáhal. Podal hrnek kávy, vyžehlil oblečení, nakoupil. Ale nejen to, člověk nemůže žít bez citů a pochopení. Bylo by potřeba, aby každý takový pomocník dokázal i něco jiného: pohladit po vlasech před usnutím, popřát krásné ráno při probuzení, pochválit za dobře vykonanou práci. Svět takových slepců by pak byl o mnoho jednodušší a krásnější.

Znám lidi, kteří nejsou slepí, ale přesto někoho takového potřebují. Potřebují někoho, kdo jim otevře oči, a to doslova. I já jsem takového člověka potřebovala. A pak se stal zázrak: našla jsem ho. Moje srdce splašeně poletávalo v labyrintu mých vlastních hodnot, její bylo osamělé na vrcholu společnosti. Nechápala jsem, co po mně chce, protože jsem žila za tmavou zdí své vlastní slepoty. Chtěla mi ukázat duhu, ale já potřebovala nejdříve rozpoznat bílou od černé. Postupně mi s nekonečnou trpělivostí dokazovala, že bát se někomu patřit je zbytečné, pokud se můžete na toho člověka spolehnout. Učila mě poznávat všechny barvy lidské duše: porozumění, důvěru a souznění. Připoměla mi, jak je důležité vidět. Nyní se na svět dívám jejíma očima, ale už se nebojím. Vím, že ona to prožívá také tak. A proto když se zadívám do jejích očí, uvidím v nich ty své.

A už vím, že jsem prohlédla.

Pro tu, která má nejradši zastávku Krematorium Motol

Sedím nad horkou čokoládou ve Starbucksu, dívám se do jejích hnědých očí a přemýšlím nad tím, proč si za přítele vybrala právě mě. Nikdy bych si netroufla říct, že bude stát o přátelství se mnou. A potom, co máme možnost vzájemně se poznávat, stále víc žasnu nad tím, že ode mě nechce prchnout. Ani když ví, že jím sójové maso, neplavu do hloubek a čas od času se neumím vyjadřovat (přestože studuju češtinu). Žádný vztah na tomto světě není jednoduchý. Pokud se ale rozhodnete ten vztah budovat a víte, že o něj stojíte, pak jste na nejlepší cestě být šťastní a udělat šťastného i toho druhého. To, že se z vás stanou přátele, nemusí nutně znamenat, že najednou budete mít společné zájmy a názory. Je to o touze naslouchat tomu druhému, protože víte, že vás to obohatí. Protože víte, že vás nadchne nadšení toho druhého a budete spokojení, když uvidíte, že je spokojený on.

Málokdo by si s vámi šel sednout dolů, když by věděl, že zůstat nahoře je mnohem bezpečnější. Oceňuju, že je ochotná mluvit se mnou hodiny o tom, co bychom stihly probrat za deset minut, protože ví, že je to pro mě důležité. Je krásné, když hledá neobyčejný diář jen proto, aby vyjádřila, že já jsem pro ni neobyčejná. Pere se s vistama kvůli bobulím a kulmuje si vlasy ve dvanáct v noci. Má trpělivost v situacích, kdy já bych už vraždila, a i když víte, že se chováte jako pytel, řekne vám, že to stejně dobře zvládáte. Mluví s vámi o stovkách knížek, které přečetla, a vy, ať chcete, nebo ne, zkrátka musíte sdílet její nadšení.

Chtěla bych jí umět dát tolik, kolik ona dává mně. Chtěla bych říct, jak moc mi na ní záleží. A potají vždy doufám, že to ucítí z mých slov, činů i mlčení. Těším se na to, co mi přinese budoucnost, protože i díky ní ji vidím růžově...

Víkend plný slunce i mraků

Nejdůležitějším úkolem přítele je, aby ti byl nablízku, když se mýlíš. Když máš pravdu, jsou ve tvé blízkosti skoro všichni.

Řešit problémy o samotě je recept na katastrofu.

Znáte ty okamžiky, od kterých hodně očekáváte, ale taky z nich máte obavy? Přátelství je něco, co se dá těžko nabýt, ale velmi rychle ztratit. Je těžké přiznat si, že se mýlíte. Zvlášť, když jste tvrdohlaví a dokážete situace dokonale zlehčovat. A je skvělé vědět, že kolem sebe máte lidi, o kterých víte, že vás mají rádi, záleží jim na vás, a pokud děláte blbosti, mají o vás strach. Někdy je těžké mluvit o tom, co vám není příjemné a co byste nejraději vymazali ze své minulosti. V určitém věku prožijete věci, o kterých víte, že by je vaši rodiče nepřijali. Že by je nepřijal nikdo, koho znáte. A myslíte si, že by je nepochopili ani vaši přátelé. Ale pochopení není na tom to nejdůležitější. To, co by vám měli vaši přátelé v tuto chvíli nabídnout, je přijetí. Přijetí vás jako osoby, kterou milují, přesto, co jste udělali. Odpustit vám, že jste je zranili, protože jste ublížili osobě, kterou mají rádi - sobě. Není to jednoduché ani pro jednu stranu. Zvlášť, když se vaše skutky zdají být neskutečné a nejste schopni je rozumem vysvětlit jak sobě, tak právě jim.

Marti, Maki, Máří...jsem ráda, že jste v mém životě. Vím, že bez vás bych dnes byla někým jiným. Jste pro mě důležité. Naše přátelství je pro mě důležité. Máří, řekla jsi, že pokud budu chtít, můžu zvládnout spoustu věcí. A tak bych si přála, abyste věděly, že mi na vás záleží a chci s vámi budovat přátelství.