Mám ráda jezdit tramvají. Pokud teda nejsem k smrti unavená nebo ověšená taškami, je to pro mě jeden z mála okamžiků, které využívám k opravdovému přemýšlení o důležitých věcech. Mimo to tam vždy potkám hodně zajímavé lidi. Poměrně často nevěřím vlastním očím (i uším), že někdo takový vůbec existuje, a připadám si nudně a nezajímavě. Někdy jsem z těch lidí na nervy a jindy mě zas vytáčí. Ale pak jsou taky okamžiky, kdy mi ti lidé něco předají.
Obvykle nesnáším, když někdo mluví tak nahlas, že jej slyší celá tramvaj. Ale dneska to bylo něco jiného. Na Národní třídě nastoupil za pomoci svého kamaráda a kamarádky vozíčkář. Až k divadlu jsem jejich rozhovor neposlouchala, ale pak mě něčím zaujal. Ten ochrnutý kluk mluvil o nějaké obrovské bouřce, která se rozběsnila ve chvíli, kdy byla jeho máma ve vaně v jiné místnosti, a proto neslyšela, že se rozbilo sklo okna, které bylo otevřené. Vyprávěl o tom, jaká to byla rána a že všude lítaly střepy - bylo to fakt dráma. Střepy prý byly rozesety po celé podlaze. No a pak dodal: "Ještě štěstí, že jsem na ně nemohl šlápnout," a začal se smát a jeho kamarádi taky. Byl vyloženě v dobré náladě. A já si doteď říkám, jak je to úžasné. Že kluk, který nemůže chodit, dokáže v rozbitém okně a ve svých nemocných nohách vidět "štěstí".
