Jiřák

Jiřák, jedno z pražských míst, které bývá poslední dobou nejčastěji zmiňováno v souvislosti s hipsterstvím, přestože staré domy na pomezí Žižkova a Vinohrad tomu úplně neodpovídají. Mně se tahle část Prahy strašně dlouho vyhýbala, prostě nebyl úplně důvod se tím směrem vydávat, ale v tomhle roce jsem jej začala objevovat a ona se mi dostala pod kůži.

Není to jen krásnou architekturou v čele s Kostelem Nejsvětějšího srdce Páně, ale je to všemi lidmi, které toto místo přitahuje, jejich náladou a atmosférou, kterou společně vytváří. K tomu samozřejmě patří skvělé jídlo a pití. Na Jiřáku se víc než kdekoli jinde v Praze potkáte se směsicí chutí, stylů i národností gastrosvěta. Jedinečnou tvář mu propůjčuje Pho Vietnam a Cafefin. Ve Pho si můžete dát "na stojáka" vietnamskou specialitu (nejčastěji hovězí nebo kuřecí maso zpracované zcela jinak, než jste zvyklí z české kuchyně: s koriandrem, chilli, a citrónovou trávou) a ve Finu si naopak můžete v klidu sednout se svou ranní kávou a snídaní - pověstné jsou jejich chleby s avokádem a vajíčkem nebo ovocné kaše. Kromě Vietnamu můžete na tomhle náměstí zažít ještě Francii (Le Caveau), Ameriku (Donut Shop) a pečení vaší české babičky v Antonínově pekařství. 

Co mě na tomhle náměstí ale fascinuje nejvíc, je to, jaké přitahuje lidi. Miluju tamní knihkupectví - když jsem si v něm poprvé vybírala knížku a zeptala se prodejkyně, jestli čte a jestli četla to, co držím v ruce, podívala se na mě, jako bych spadla z Marsu: "My si zakládáme na tom, že víme, co prodáváme..." řekla mi tehdy. Tohle si můžou dovolit jen menší rodinná knihkupectví, která ještě naštěstí zvyšují informovaný prodej literatury v naší zemi.

Dalším fenoménem je vinotéka Noelka. Celý rok jsem chodila kolem a nechápala, proč je před ní pořád tolik lidí se skleničkou v ruce, a to v zimě, v dešti. Říkala jsem si, že tam ho musí dávat snad zadarmo. A minulý týden jsem zjistila, že jsem nebyla daleko od pravdy. Před zmíněným knihkupectvím jsem si dovolila oslovit starší dámu se slenkou bílého a poprosila ji, aby mi celou tuhle věc s vinárnou vysvětlila. Paní mi během deseti minut povykládala o stěžejních záležitostech svého života a mimo jiné zmínila, že celá věc je naprosto jednoduchá: vinárnu vlastní pán s neskutečnou osobností, prodává skvělé víno a prodává ho levně. "A není to žádný aušus!" Chodí tam všichi z radnice, všichni její kamarádi z Moravy, kteří se fakt vyznají, chodí tam i její přítel. Tak jsem jí poděkovala a řekla, že já tam někdy taky zajdu.

Jiřák je zkrátka skvělým místem pro život, tak oblíbené chillování i nákupy (třeba na trzích o víkendu). Pokud se vám vyhýbal tak dlouho jako mně, stavte se tam. Znáte to s tou horou a Mohamedem...

Letní narozeninový Alchymista

 Jason Mraz: Life is wonderful

Eat & love

Doma jsme k tomu nebyli vedeni, takže nemůžu říct, že je to něco, co by ve mně vypěstovali rodiče. Nicméně se u nás vždycky hodně vařilo i peklo a tuto roli nezastávala jen máma.

Záhy poté, co jsem se přestěhovala do Prahy a osamostatnila se, zjistila jsem, že se mi nejlépe s přáteli povídá právě u jídla. Jde o skloubení dvou oblíbených věcí: dobrých a významných lidí a chutného jídla. Sklon setkávat se s mými důležitými lidmi právě u jídla mi zůstal. K němu však přibyl zvyk trávit takto čas s mojí rodinou. Nejčastěji se mi to daří s Mali - jde o společné snídaně, obědy i večeře, pro které se nám vydaří najít čas 1-2x do měsíce, což je sice málo, ale o to víc si těch příležitostí vážíme.

Výběr restaurace nechávám většinou na ní a můžu říct, že její vkus zatím nikdy nezklamal. Co mám na takto stráveném čase nejradši? Jde trochu o to, že nemáte kam utéct. Povídáte si po celou dobu - od chvíle, kdy do restaurace vejdete a hledáte místo, až do okamžiku, kdy platíte a vycházíte z ní. Málokdy se mi podaří věnovat jí plnohodnotně strávené cca 2 hodiny, pokud spolu zrovna nejíme. Jde o to příjemné naladění, očekávání něčeho dobrého a zároveň sdílení radostí i starostí s někým, na kom vám moc záleží.
Na jídlo je třeba udělat si čas, protože živí a posiluje vaše tělo. Na lidi významné pro váš život je ho třeba ještě víc, protože sytí a naplňují vaši duši. Zkuste to...

 

 

Dětské radosti

K tomuhle přemýšlení mě přivedly tři věci:

• kapitola Dětké radosti z kuchařky Dity P.
• objev nejlepšího baleného zelí na světě (divte se nebo ne, mají ho v Lidlu)
• nalezení Šťastného blogu, jehož autorka píše o tom, jak jedla v dětství a které pokrmy jí dětství vždycky připomenou

Ano, je to spojené s kyselým zelím. Dělala jsem si zrovna salát z kyselého zelí, tvrdého sýru a tatarky, když jsem se pokoušela sestavit si svůj vlastní seznam. Výčet jídel, která mi vždycky připomenou časy již dávno minulé. Ráda bych se s vámi o něj podělila a ráda bych slyšela, co jste mívali rádi vy:

• Brambory se smaženým květákem a okurkovým salátem se smetanou. Ten salát je jedno z jídel, které dělává každá rodina jinak. My jej děláme na slano a se smetanou. Zvláštní je, že na jiné recepty jsem si chuťově prostě nikdy nezvykla.
• Kakaová buchta s citrónovou polevou. Vždycky jsme čekali na moment, kdy poleva z citrónové šťávy a moučkového cukru ztuhne a my se budeme moct do té dobroty pustit.
• Bramborové placky s nastrouhanými jablky. Dělávala nám je babička a vždycky, když na ně dostanu chuť, je mi pak úzko z toho, že jsem jí vlastně nikdy nestihla říct, jak moc jsem její kuchařské (a hlavně pečící) umění obdivovala. Jak jsem obdivovala ji.
• Salát z kyselého zelí (kvůli masožravé Amálce tam mamka vždycky přidávala i šunku, dokud mi neuvěřila, že mi maso opravdu nechutná a neoddělila pak vždycky trochu pro mě).

To, proč si čas od času tahle jídla udělám, je nejspíš proto, že se ráda vracím ke chvílím, kdy jsem byla šťastná. Ráda si je přivolávám všemi smysly a chuť dětství dokáže být hodně silná. Myslím, že každý z nás má potřebu vracet se ke svým kořenům a připomínat si chvíle, kdy svět byl místem dobrým pro život a ne bludištěm, kterým se stával postupně s přibývajícím věkem, rostoucí skepsí a zvyšujícími se nároky na vztahy a život ve společnosti.

Možnost jíst znovu a znovu tato jídla ve mně vyvolává pocit, že někam patřím a že mám někoho, kdo ve mně potřebu patřit k někomu a někam budoval. Líbí se mi skutečnost, že s někým jiným vytvářím naše vlastní stravovací návyky a že i ony přispívají k mému zakotvení.

Protože - konec konců - i plný žaludek a dobrá nálada u stolu dělají domov domovem.