VeSmíru

Do řádků Tvých řas
Ti pozpátku napíšu ze snů vzkaz.
Do všech Tvých částí,
do peřin pak vesmír
vyjde ve smír.

A my vystoupáme výš,
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Pod kůži do tepen
se vpíjím a tuším,
že musím ven.
Skrz hloubky ran pak vyprchám.
Tvůj vesmír
vejde ve smír.

A my vystoupáme výš
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Jsi bezbřehá řeka v Tvých peřejích tonu bez dechu.
A tam, kde do moře vtékáš, nás necháš utonout
jak dva vojáčky z cínu v útrobách veleryb.
Hledíme na hladinu a ještě na vteřinu...

Vystoupáme výš
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Co se mi honí hlavou...

Není jednoduché se mnou vyjít. Vím, že často klamu svou potřebou se všemi vycházet. Umím být pořádně paličatá a nekompromisní. Když jsem o něčem přesvědčená, že to tak funguje, nemůže to fungovat jinak. A pokud mám představu o tom, jak bude probíhat můj další den, a ono to nakonec nevyjde, dokážu být dost nepříjemná. Taky jsem pěkně protivná, když jsem unavená a nemám poblíž postel a teplou peřinu. Mívám období, kdy nevyjdu ven bez podpatků a kabelky, a tak mě teď pořádně štve, že musím chodit v ryflích a kozačkách (protože jinak bych zmrzla). A štve mě, že když se pěkně obléknu, všichni se hned ptají, jestli jdu do divadla - jako by už v dnešním světě holka nemohla být doopravdy holkou. Moje černé nehty vyjadřují moji současnou náladu. Nejradši bych si zalezla do postele, pila horký černý čaj a četla si dětské knížky, jednu za druhou. Místo toho trčím ve škole už od sedmi hodin a jsem naštvaná, protože mi odpadlo cviko.

A zjistila jsem, že mám stejný problém jako Fialka: nedokážu dost dobře přemýšlet, pokud si své myšlenky nenapíšu nejdříve na papír. Tak se formuje to, co ve mě vlastně někde ve skrytu bloumá bez hlubších souvilostí. Možná proto tahle zpověď.

Mé dnešní (nezodpovězené) otázky

Jednou z nejdůležitějších otázek, které si podle mne církve v dnešní době kladou, je otázka po tom, jak získat co nejvíce "oveček do svých ovčinců". Přiznejme se: být křesťanem není v dnešní době a zvlášť v naší zemi zrovna něčím vysoce módním a atraktivním. Ale mimo různé argumenty (jako např. již známý a tradiční: "Kdyby Bůh neexistoval, nebylo by žádné utrpení!" nebo "Mám se dobře, jsem poměrně milý, spolehlivý a většinu lidí mám rád, tak na co bych potřeboval Boha?"), proč lidé nevstupují do církví, mě dnes napadl ještě jeden. Nikdy jsem nad tímto tématem nepřemýšlela tak jako dnes. A co mě k tomu dovedlo?

Po čase jsem se rozhodla pokračovat v knize současného teologického (a filosofického) buditele Tomáše Halíka Dotkni se ran. Nemám ji dosud přečtenou celou, ale i tak si troufám říci, že kniha je hluboce teologická, ani ne tak z pohledu rozebírání jednotlivých textů Bible, ale spíš z pohledu praktického prožívání a cítění. Samozřejmě tak jako ve všech knihách tohoto druhu musíte počítat s tím, že pokud nemáte alespoň základní znalosti z oblasti křesťanství, mine se kniha účinkem, a to i přesto, že se T. Halík snaží vše podat s maximální srozumitelností.

Po celou dobu, co jsem listovala stránkami knihy, jsem přemýšlela nad člověkem, který knihu četl, a ačkoli není věřící, stala se jednou z nejho nejoblíbenějších. Neustále mi v hlavě zněla otázka: "Jak může takováto kniha oslovit někoho nevěřícího, kdo nemá žádné hlubší znalosti Bible? Jak může oslovit někoho, kdo vlastně v Boha ani nevěří? A jak může do takové míry oslovit někoho, kdo s Bohem neprožil žádnou zkušenost?"

Asi před dvěma lety jsem se setkala s mladou ženou, studentkou, která mě velice zaujala nejen svým přístupem k lidem, ale také svými zájmy a názory na ne zrovna všední věci. Za nějakou dobu jsem se dozvěděla, že se velice intenzivně zajímá o náboženství i různé církve. Tento její zájem se projevil také v tom, že si vybrala (z pohledu nevěřícího člověka) velice těžké téma své bakalářské práce: rozdíly mezi Biblí a apokryfy. Přestože přečetla celou Bibli (myslím, že v tomto má náskok před většinou křesťanů), všechny apokryfy a další množství knih na toto téma, dostala nejhorší hodnocení, které mohla získat.

A tak pořád dokola přemýšlím nad tím, zda má vůbec člověk, který nevyrůstal od dětství v prostředí věřících lidí, šanci dohnat ta léta, která "zameškal"? Je možné, že jej množství informací, které zatím nezná, odradí od hledání křesťanského Boha? A co mohou církve udělat proto, aby v lidech vyvolaly touhu po vědění a rozumění "nadpozemskému"? Souvisí tato nechuť poznávat s celkovým úbytkem touhy se vzdělávat, anebo je to fenoménem dnešní společnosti, která raději uteče, než by bojovala?

A kdo mi na tyto otázky dá uspokojivou odpověď???