Mea culpa

Chybami se člověk učí. Prý. A říká se, že je to ta nejlepší metoda. Stokrát řeknete dítěti, ať nesahá na žehličku, protože by se popálilo. Typický příklad. Teprve když na ni šáhne a spálí se, můžete si být jisti, že to už nikdy neudělá znovu. Problém nastane ve chvíli, kdy svými chybami pleníte srdce a city lidí, na kterých vám záleží.

Tak třeba já...
Vždycky jsem si myslela, že dokážu svou chybu přiznat. (Samozřejmě i já jsem jako mnoho dalších puberťáků měla období, kdy jsem žila ve sladkém domění, že já chyby nedělám.) Chodila jsem po světě s tím, že když už se mi náhodou nějaká ta chyba přihodí, dokážu uznat, že jiní měli pravdu a že jsem se spletla a chybila. Poslední dobou však přicházím na poněkud překvapující zjištění. Přiznání chyby totiž vypadá jinak, než jsem si to vždycky představovala.

Dnes ráno jsem si při jednom důležitém rozhovoru uvědomila, že to asi nikdy nedokážu tak dobře, jak to dokáží jiní. Došlo mi, že to je akt pokory a odkrytí svých vlastních nedostatků - tudíž pro mou osobu čin dost nepříjemný. Často odevzdáváte svá slova i skutky do rukou člověka, u kterého jen doufáte, že vám to nevmete zpátky do tváře a ještě vás za to neseřve.

Kéž bych to dokázala jednoho dne stejně... se stejnou grácií, půvabem a důvěrou v toho, komu hledím do očí (a vlastně i do srdce).