Podzimní pulčínské skály

Poklady našich antikvariátů

"S přáním, aby už nebylo více Honzlových."

Mám ráda antikvariáty.
Miluju tu vůni starých knih, miluju vymýšlet si příběhy lidí, kteří prodali své knihy. Líbí se mi hledat v tom nepřeberném množství tu, kterou si domů odnesu já. Většinou je to dílo náhody, že mi na některé ulpí zrak. A přesně takhle to bylo s Honzlovou.

Už jsem si ji dokonce 2x půjčila z knihovny, ale vždy ji vracela nepřečtenou. Nějak se mi do ní nechtělo. Pak jsem ale objevila seznam četby ke zkoušce z literatury 20. století a její účast v něm mě k tomu donutila. (U knih nikdy nedávejte na první dojem. Mně už se to párkrát vymstilo.)

Četla jsem jedním dechem o tom, jak se s komunistickým světem vyrovnává mladá Jana Honzlová. Jak se těžko smiřuje s tím, že její otec emigroval a matka téměř zkolabovala, s tím, že její patnáctiletá sestra se "musí" vdávat, jak těžce nese, že nemůže cestovat, i když její francouzština je dokonalá. Bojuje s touhou žít ve světě, který jí nepodkopává nohy a který ji má rád, i když je někdy prostě šváclá. Snaží se obklopit se lidmi, kteří ji posilují, ale o oba přichází: o dávného přítele a zamilovaného Krůnu proto, že se stal knězem na Šumavě, a o brášku Huga z nedbalosti tehdejších úřadů. Už opravdu dlouho jsem nenarazila na knížku, která by mě takovým způsobem pobavila, zastavila, donutila přemýšlet a zároveň chytla za srdce.

A tak jsem tehdy odcházela z antikvariátu s knihou, na kterou se ve své knihovně obzvlášť ráda dívám. S knihou, kterou nestačí přečíst jednou, a proto bych ji doma měla mít. A s knihou, která měla svůj příběh ještě před tím dnem, kdy jsem si ji koupila za 30 Kč. Souhlasím s věnováním, které do ní někdo krasopisně vepsal: "S přáním, aby už nebylo více Honzlových..."