Posledních pět let mám na konci každého června pocit, že ty čtyři měsíce prázdnin budou nekonečné. A každý rok na konci září si pak řeknu, že jsem byla jako vždy pěkně mimo. Tak i tohle léto neskutečně uteklo a já se vrátila tentokrát ne do školních lavic, ale za katedru. Příštích 14 dní budu mít tu čest vzdělávat (jestli se to tak vůbec dá říct) několik tříd zdravotnické školy na Pankráci. Škola je to obrovská a já se svými necelými 170 cm perfektně zapadám. Dokonce natolik, že dnes ke mně na zčátku hodiny přišla jedna studentka a s přátelským úsměvem se mě ujala: "Ahoj, ty jsi tady nová?" Na moji odpověď: "Ano, jsem tu nová na učení" zareagovala zhrozeným obličejem a omluvou, nicméně minutu na to už s puberťáckým smíchem líčila celou situaci spolužačce.
Když jsem při cestě před třídu slyšela: "Dneska má jiný vlasy," uvědomila jsem si, že i v mé gymplácké třídě se učitelky musely cítit jako pod drobnohledem. Na druhou stranu je fakt, že jim nemůžu mít za zlé, že sledují každý kousek mého oblečení, když jim stojím na očích celých 45 minut.
Objevila jsem také výhodu toho, když člověk učí víc tříd v ročníku. U první třídy si to vyzkoušíte, zjistíte, jak je třeba upravit pravidla hry, co vypustit a co nechat, a u druhé už to zvládnete mnohem lépe.
Zítra mě čeká Němcová, ohebné slovní druhy, Milétská filosofická škola a další zajímavé poznámky studentek, které jsou v průměru o pět let mladší než já. A pokud mi někdy přišlo, že nemá cenu přemýšlet, co si vezmu na sebe, protože si toho stejně nikdo nevšimne, teď bych dala nevím co za to, aby tomu tak opravdu bylo...