Poslední dobou se objevilo pár lidí, ze kterých k mému velkému překvapení vypadlo, že řádky tady uveřejněné opravdu čtou. Zjistila jsem to, když mi na facebook přistála zpráva komentující některé články. Taky tehdy, když jsme šli přes Anděl kolem člověka vyřvávajícího, abychom si koupili Vánoční vydání Nového prostoru, a z mého společníka vypadlo, že bych si ho měla koupit, abych dala průchod své Vánoční solidaritě, pokud jsem letos od toho kluka na "ípáku" ještě nekoupila svíčky. A pak na Vánočním večírku, kdy mi kolega řekl, že už jsem dlouho nic nenapsala...
Takže pro ty z vás, kdo tyhle řádky čtete, a ještě spíš pro ty, kdo čtete mezi řádky, mám něco, co bych vám o sobě chtěla říct, ačkoli si myslím, že pokud čtete pozorně, už to dávno víte.
Miluju svoji rodinu.
Se všemi problémy, starostmi, rozčilováním se, smíchem, nervami, slzami, rodinnými hláškami. A doba, kdy si to uvědomuji nejčastěji, je samozřejmě ta Vánoční. Letos jsem sem přijela s kufrem, kde bylo více knížek než oblečení. Ano, knihy sice k životu potřebuju jako sůl, ale většinou ten poměr bývá vyvážený. Důvodem byl blížící se termín mých státnic z češtiny, které mi nahání hůrzu už od počátku mého studia. Věděla jsem, že co se týká množství, které chci stihnout, jsem docela optimista. Hlavně proto, že v tom rámusu tady se toho moc naučit nedokážu. Jsem tu první den a ukázalo se, že mám pravdu. Z jedné strany do mého pokoje přes zeď přichází zvuk televize a Vánočních pohádek a reklam, z druhé vážná hudba, kterou si Mali pouští při učení. Sem tam nastrčí do pokoje hlavu taťka a zeptá se, jestli jsem se ještě nezbláznila a jestli to zvládám. Co na to říct? :)
Pravdou je, že by mi ten rámus chyběl. Moje rodina je hodně hlasitá, z toho dnešního křiku dostala prateta migrénu, a to si s námi jen telefonovala. Moc rádi se smějeme, zvláště ve chvíli, kdy přijde Amálka s tím, že dneska potakala bráchu v Tescu (jen pro vysvětlení: bylo to poprvé, co ho od svého příjezdu domů viděla). Nebo tehdy, když se Amál zeptá taťky, jestli letos zase přijede teta Jitka na Vánoce (opět pro vysvětlení: teta Jitka nikam nejezdí už od r. 1970) a taťka jí odpoví: "Jasně, jako každý rok."
Moje rodina je svá. Ale je moje. Jako každá má svoje problémy, ale pro mě to jsou lidé, za které bych dýchala. A v tyhle dny, kdy nikdo na světě nechce být sám, jsem za ně o to vděčnější.*
