Uvědomila jsem si to dneska. Zrovna jsem si to štrádovala po liberecké dálnici, poslouchala rádio Blaník (česká vezre oblíbeného moravského rádia Čas) a přemýšlela, že za poslední dva dny je to má osmá hodina na cestě. A v tu chvíli mi to došlo.
Znáte to, jak vám rodiče říkají, abyste si užívali svá studentská léta, protože pak už budete jen do konce života - nebo alespoň do důchodového věku - pracovat? Slyšeli jste to od nich někdy? Má to mít nejspíš povzbuzující účinek, můžu vám ale říct, že na mě to mělo vždycky vliv naprosto opačný. Říkali mi to nejčastěji před těžkými zkouškami, o kterých jsem se jim zmínila; většinou jsem měla totiž radši přijít a oznámit jim už rovnou výsledek. Naposledy jsem to od táty slyšela před 14 dny. To jsem byla v největší studijní horečce svého života a dnes už můžu naštěstí říct, že nejspíš i poslední.
Studentská léta mám za sebou a zrovna dneska jsem si uvědomila, že už se to nevrátí. Že chození do práce, které jsem si ty roky představovala jako úžasné a naplňující, není vlastně o nic lepší, než byla moje škola. A ta byla skvělá...
Pořád se za něčím ženeme a uniká nám krása toho, co zrovna držíme v rukou. Jakmile překonáme jednu překážku zdající se být nezdolnou, objeví se jiné Everesty - stejně důležité jako ty předchozí. Ve škole nás učí komunikovat a kooperovat a tyhle schopnosti po nás vyžadují v každém kolektivu, do kterého se dostaneme. Nikdo nás ale neučí, jak být potichu. Jak mlčet a v tichosti přemýšlet nad uplynulým dnem, nad tím, co bylo krásné, nad svými blízkými, sami nad sebou. Jsem přesvědčená o tom, že kdyby každý člověk 30 minut denně jen klidně seděl, procházel se, ležel (a nespal), nebylo by tolik opuštěných lidí, protože bychom více mysleli na druhé. Nebylo by tolik nešťastných a nespokojených, protože bychom se naučili vidět pozitiva, kterými byl náš život obdařen. Více bychom přemýšleli o tom, jak být lepšími lidmi a co udělat proto, abychom žili naplněný život. Více bychom si užívali svá studentská léta a vlastně každý den, který by následoval po tom, který zrovna končí. A slyšeli bychom znít všechny zvony světa...
Marta Kubišová: Modlitba pro Martu
