Před Vánocemi se odehrávají různá setkání. Lidem tak nějak změknou srdce, otevřou se peněženky, myslí na potřebné. Všichni mají najednou potřebu se potkávat: lidé z práce na firemních večírcích, přátelé na Staromáku, bývalí spolužáci na třídních srazech. Já jsem ale dneska navštívila trochu jiné setkání...
Nemám ráda představovací kolečka. Určitě je znáte z táborů, adapťáků na středních nebo vysokých školách, nového zaměstnání. Když o sobě mluví ti před vámi, více než jejich slovům věnujete pozornost tomu, co o sobě řeknete vy. Pak se snažíte vměstnat svůj život do pěti vět a pak už jen přemýšlíte nad tím, jak ti všichni před vámi i po vás mají zajímavý život. Tentokrát to ale bylo jiné. Zjistila jsem, že každý z nás má zajímavý život.
Tak třeba Jakub. Pokaždé, když ho potkám, má v hlavě nějaký nový projekt. Tentokrát vymyslel akci, při které mladí lidé přinesou nějakou svou oblíbenou knihu a darují ji buďto konkrétnímu důchodci nebo domovu seniorů. Projekt rozjíždí, ale už teď má fotku s naším nejlepším a nejprofláknutějším odborníkem na etiketu, který se rozhodl jeho projekt podpořit. Samotný Jakub se obléká jako ze žurnálu a mluví tak, jako by mu bylo 30 a ne něco málo přes 20. Je přesvědčivý, kreativní a sebevědomý.
Nebo Karolína. Když jsem se jí po společném setkání zeptala, pod jakým jménem ji najdu na Facebooku, začala mi hláskovat. Skutečnost, že má babičku v Anglii, mě nedovedla k uvědomění si toho, že bude mít i britské jméno. Mimo svou najdete-nás-ve-všech-zemích-světa rodinu probrala i to, že studuje mezinárodní střední školu a každý čtvrtek pořádá pro své spolužáky a známé akci, při které navštíví něco zajímavého, co se právě v Praze odehrává. Upozorňuji, že té slečně je 18 let a už se stihla zapojit do takových aktivit, včetně té, kvůli které jsme se všichni dnes sešli.
Téměř cizí lidé spolu strávili několik hodin naprosto přirozeného hovoru. Čas nikdo z nás nesledoval. Nespojilo nás společné zaměstnání, Vánoční svařák či trdelník nebo společné vzpomínky na studium. Když jsem nad tím přemýšlela, řekla bych, že nás spojila touha poznávat zajímavé lidi. Nejenom ty v našem věku, ale právě ty, kteří žijí vedle nás. Každý den chodí venčit svého pejska nebo koukají z okna, když se vracíme z práce. Jsou nám tak blízko, a přece o nich vůbec nic nevíme. Spojila nás touha poznávat lidi, jejichž životní příběhy už jsou z velké části napsány, a přesto toho můžou prožít ještě spoustu pěkného.
Když jsem tam tak seděla, uvědomila jsem si, že každý z nás má nějaký svůj životní příběh, který touží předávat a doufá, že najde někoho, kdo je ochoten si jej poslechnout. Každý životní příběh stojí za to být vyslechnut. Zaslouží-li si to ty naše, o co víc si to zaslouží ty příběhy, které lidé na naší zemi žijí už 60, 70, 80 let? Každý životní příběh je zajímavý.
Jaký je ten váš? Jaký BUDE ten váš?
