Znáte takové ty internetové psycho poradny a magazíny, kde vám každý den vyskočí několik chytrých článků o vztazích, traumatech z dětství nebo osobních nešvarech? Já jsem k jednomu přihlášená na facebooku, ale vzhledem k tomu, že nepatřím k předplatitelům, někdy se mi ukáže jen titulek článku a dále mě odkaz nepustí. Právě tak tomu bylo tento víkend, kdy se tam objevil článek s názvem "Nejsilnější láska je ta nešťastná". Mohla jsem jen hádat, co bylo obsahem článku, nicméně nadpis mi utkvěl v hlavě a já si ho tam nosím doteď.
Láska je divná věc. Nutí nás utrácet peníze, dělat hlouposti, které bychom se střízlivým srdcem nedělali, zanedbávat rodinu a přátele, veškeré myšlenky i čas věnovat jen jedné osobě. A nakonec se velmi často ukáže, že to "nebylo to pravé". Je zázrak, když se v těch davech potkají lidé, kteří si padnou do oka a je to vzájemné. Moc bych to přála všem těm (většinou mladým ženám), které kolem mě v poslední době chodí a vzdychají po někom, kdo jim zlomil srdce nebo s kým se dohodly vztah uknočit, protože ubližoval jim oběma. Sobě bych to přála stejnou měrou - a možná sobecky o trochu víc.
Nemá smysl někoho přemlouvat, aby nás miloval. Těch žen kolem mě je čím dál víc. Jsou samostatné, krasné, chytré, schopné a talentované. A každá z nich má samozřejmě spoustu "ale" (ale kdo je nemá). Problémem je, že kvůli slabosti pro některé, ty své muže zahazujeme svou důstojnost a úctu samy k sobě, abychom je přesvědčily, že to my je umíme dělat šťastnými, vařit ta nejlepší jídla a přijímat je takové, jací jsou. Uvědomujeme si, že s každou takovou prosbou se stáváme méně a méně chtěnými, ale nemůžeme si pomoct. A tak jde rozum do kytek a zůstává jen a zase jen ta tolik nechtěná a přitom tolik opečovávaná láska.
Nejtěžší je smířit se s tím, že žádné příště nebude. Nějtěžší je pohřbít sny a vzpomínky uložit do alba, které se otevírá jednou za deset let.
Přesto, že každý další vztah může přinášet úplně ty stejné pocity a bolet, vrháme se do toho znovu. Protože to je život... a takový nás baví.
