Cestou

Cestou do práce, když jsem stála v zácpě a nervózně si tiskla ruce ve strachu, že to nestihnu, jsem si to velmi jasně uvědomila...

 

Jak je důležité mít někoho, kdo vedle tebe dýchá. Kdo dýchá s tebou ten stejný vzduch. Kdo cítí jeho chlad a pomůže ti snést alespoň na chvíli pocity samoty. Kdo dýchá možná tak trochu i kvůli tobě a pro tebe. A kdo umí dýchat i za tebe, když máš pocit, že se ti přes tu nesnesitelnou tíhu bytí už nadechnout nedaří.

 

Když jsem do práce dorazila na minutu přesně, zaplavil mě pocit úlevy a vědomí, že se nemusím stresovat, protože to za mě vyřeší a protože ta ochranná bublina, kterou okolo mě buduje, je dost pevná.

Sedm

Už zbývá jen posledních sedm dní. Už jen sedmkrát se vyspím a potom ráno vstanu o něco dřív, než jsem byla zvyklá doteď, protože na Flóru to mám dál. Nasnídám se doma, protože nevím, jestli budu moct snídat v práci. Ještě pečlivěji si vyberu to, co si obleču, protože první dojem je důležitý. Pomazlím se s kocourem a pak vyrazím vstříc novým zkušenostem, novým kolegům, novým starostem a (doufám, že hlavně) novým radostem. Vyměním švýcarskou firemní kulturu za tu americkou. Vyměním svou malou milou kancelář výrobní firmy, ve které jsem „bydlela“ téměř tři roky za open space v business centru. Nevím, jaké to bude. Poslední dva měsíce jsem si bránila právo na to, aby to byla změna k lepšímu. Ale opravdu nevím. Jen doufám. Protože bez naděje v lepší příští dny bych se nepohnula z místa. Neudělala bych krok dopředu a nepřistoupila na to riziko. Strach může být větší než touha, ale nikdy by neměl být větší než odvaha. Třeba si spálím prsty a třeba toho budu litovat. Taky je ale velká pravděpodobnost, že budu spokojená. Víc, než jsem byla teď. A s vírou ve spokojenost a lepší dny se do toho všeho pouštím. Budu bohatší, ať už to vyjde nebo ne. O zkušenosti, o lidské příběhy, o vědomí, že jsem se nebála a šla do toho. Co si můžu přát víc?