Včera jsem se vypravila do staré dobré Kopřivnice, abych potěšila (nebo zahltila?) svou přítomností svého tátu a mimo další věci si zašla k zubařce. Když jsem udýchaná za 15 minut přešla pěšky z jednoho konce města na druhý, kde má svoji ordinaci, na dveřích mě vítala cedulka s informací, že pro nemoc je dnes zavřeno. Na papíru jsem se dočetla, kdo všechno ji měl dnes navštívit a představila si, že dalších deset lidí bylo nebo teprve bude stejně rozčílených, až přijdou, protože milá paní zubařka nejspíš nezná vymoženost zvanou telefon nebo mail, a tak nikomu nedala vědět. Nutno podotknout, že já jsem v tom seznamu pravděpodobně byla jediná, kdo za ní jel čtyři hodiny a čtyři pojede zase zpátky (o ceně jízdenky nemluvě).
Ve své nepříliš pozitivní náladě jsem se vydala zase zpátky domů, tentokrát jsem to ale vzala kolem maličké optiky. Už velmi velmi dlouhou dobu jsem si přála koupit si brýle. Moderní, výrazné, velké. Pořád jsem ale nebyla schopná najít nějaké, které by mi seděly a ve kterých bych se cítila dobře. To, že nemám ráda příliš výstřední kousky, už víte (a kdo si nevzpomíná, může si připomenout zde). N
icméně to, že se takové brýle teď prostě nosí, byl nepopiratelný fakt.
icméně to, že se takové brýle teď prostě nosí, byl nepopiratelný fakt.
V první minutě jsem měla sto chutí odejít. Prodavačka byla nepříjemná, odeskávala mi a zcela postrádala jakýkoli prozákaznický přístup. Když jsem si ale neochotně sedla s myšlenkou, jak se odtamtud dostanu, začala mi podávat jednotlivé obroučky a já musela uznat, že její výběr je docela zajímavý a vůbec ne špatný. Po dalších deseti minutách jsem si nechala odložit dvoje s tím, že s sebou musím přivést tátu, aby mi to zkonzultoval, a šla do kolen, když jsem uslyšela, že "karty mi tady nebereme".
No, nebudu to prodlužovat. Po ukrutném rozmýšlení, které z těch dvou zvolit, jsem si domů přivezla rovnou hotové brýle. A mám z nich strašnou radost! (I proto, že už mi někteří nebudou most říkat, že bych si mohla zkusit koupit výraznější brýle.) Co myslíte vy?
