Zastavení se nad Topolem při četbě Čapka

"Doba, které úspěch je měřítkem výkonu, není zrovna vděčnou půdou pro umění. Kdyby měly být hodnoty ověřovány jejich okamžitým úspěchem, mnoha dobrého bychom se nedohledali. Zůstaly by většinou hodně neznámými - Poutník se pousmál - vyjímaje ovšem knihy tohoto roku.

Knihy tohoto roku nebývají právě knihami příštích let. Nasycují čtenářský hlad - nemluvě o nevybraném labužnictví snobismu - až do knihy příštího roku, až zase do té novější seznace, novější historky.
Nechci historky, chci slovo! nechci informace, chci vědění! nechci půl pravdy, ale spokojím se celým okouzlením! Chci knihy, které bych mohl čísti znovu a znovu, a vždy by mně měly co povědět, v čem utvrdit, v čem pobídnout."

(J. Čapek: Kulhavý poutník)

A tak jsem dneska přemýšlela o tom, proč jsem se rozhodla číst novou knihu Jáchyma Topola Chladnou zemí. Jestli mě na to navnadil seznam četby ke zkoušce z literatury, pohled na tuto knihu na stole mně blízkého člověka, nebo fakt, že o ní psali v příloze Relfexu, a tudíž je in. A bude tato kniha knihou příštích let?

Kdybych...

Kdybych uměla malovat, malovala bych dvě ženy s cigaretou u rtů, s kartami v rukou, s jiskrami v očích.

Kdybych uměla fotit, hledala bych nejkrásnější úhel pohledu fotoaparátu pro fotku jediného auta na parkovišti na Vřesinách.

Kdybych uměla zpívat, zpívala bych ti, že "rozeznávám tvou vůni mezi tisíci".

Kdybych uměla tančit, rozvlnila bych své boky i bez vodky a energy drinku.

Kdybych uměla psát, psala bych ti o souznění a polštářích.

Kdybych uměla snít, brala bych tě každý den na naši Planetu, kde není ani zeměpisec, ani lampář, a je tam místo jen pro dvě osoby a krabici.

Ale umím jen být, a tak jsem s tebou. To je vše, co mohu nabídnout.

Děkuji za dnešní den.

Můj "nekoupený" přítel

Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. A poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel.

Tvrdím, že nesnáším věci, které jsou zadarmo, ale někdy je přijímám s neuvěřitelnou samozřejmostí a bez výčitek. Teprve teď vím, jaké to je za něco opravdu bojovat. Makat na tom a potit krev. Můj čas je pro mě téměř nade vše, a tak velice pečlivě zvažuji, jak s ním naložím. Nikdy ze mě nikdo nedokázal vytřískat tolik. Nikdy jsem si od nikoho nevzala více. Více času, energie, myšlenek a nápadů. Kolikrát jsem zuřila a v duchu to vzdala? Nesčetněkrát. Ale pořád o jedenkrát méně, než jsem se rozhodla v tom pokračovat a vytrvat. Ani jednou jsem nelitovala a tisíckrát nechápala, proč zrovna já. S obdivem a neskutečným těšením se sedám do vlaku pokaždé, kdy to jen jde. A pomaloučku zjišťuju, že jsem získala svého přítele. Nekoupila jsem ho, ale poskládala ze společných dnů, slz, smíchu, vzpomínek a budoucnosti.

A můj čas, o který tak pečuji? Došlo to tak daleko, že mi nevadí, když mě veze domů třicítkou.

Rozkoš začíná v knihkupectví

Jedním z nejkrásnějších okamžiků mého barevného života je chvíle, kdy vstupuji do knihkupectví. Nejsem fandou obrovských obchodních domů, které nabízejí přes několik tisíc titulů, ačkoli přiznávám, že jejich slevy pro studenty jsou výhodné.

Miluji ten zvuk zvonku u dveří, který prodavačce oznámí, že vešel zákazník. A pak se poprvé nadechnu... vůně knih je něco, co mě vždycky zarazí a přitom naplní touhou číst, vědět, kochat se. Liternární dílo má jediný hlavní cíl: povznést duši svého čtenáře a udělat jej lepším, hloubavějším, soustředěnějším na svět okolo sebe. Upozornit je na věci, kterých by si možná ani v reálu nevšimli. A pokud je takových knih v jedné polici tolik, vždy mě to rozechvěje. Zvlášť, pokud vím, že z toho malého krámku můžu odejít s nějakou knihou ve své ruce. Je to jiné, než si vybírat knihy v knihovně. Tohle je mnohem osobnější. Ta kniha vás pak bude provázet celý život. Při žádném jiném rozhodování neprožívám stejný pocit jako v knihkupectví - strach ze špatného výběru, chuť už v tu chvíli se do knihy začít, naplnění z vlastnictví něčeho, co ovlivnilo přede mnou již tolik lidí...

Málokdy si vyberu knihu, kterou jsem ještě nečetla. A pokud tomu tak je, pak je to proto, že autor je opravdu třída a jeho knihy nikdy nezklamou. A tak jsem se dnes skláněla nad knihami tří autorů. Mou myslí se honili tituly jako Nesnesitelná lehkost bytí, Postřižiny a Večer tříkrálový. Jedinou z nich jsem dosud nečetla, a přesto právě tu jsem si nakonec odnášela zabalenou v hladkém papíru. Jsou dva důvody, proč jsem si ji koupila: vždycky jsem milovala zápletky, které byly tak nereálné, že by se klidně mohly stát. A ten druhý? Drama má vlastně dva autory. Jedním z nich je dokonalý Angličan Shakespeare, druhým je dokonalý Čech Hilský.

A tak mou duši dnešní odpoledne povznášela Viola společně s Orsinem, Olivií a Sebastianem.

Číst Večer tříkrálový znamená představovat si lásku, mnoho podob lásky, nevýslovnou radost z lásky opětované (Sebastian o ní mluví poté, co se poprvé potká s Olivií), i bolest lásky neopětované či zavržené. Shakespeare psal ve svých hrách i básních o lásce, ale nikdy nepsal o mámivém blouznění lásky tak dobře a krásně jako ve Večeru tříkrálovém. Láska je v této hře "svým vlastním přeludem". Vstoupit do světa Večera tříkrálového znamená vstoupit do snu.

Martin Hilský