Rozkoš začíná v knihkupectví

Jedním z nejkrásnějších okamžiků mého barevného života je chvíle, kdy vstupuji do knihkupectví. Nejsem fandou obrovských obchodních domů, které nabízejí přes několik tisíc titulů, ačkoli přiznávám, že jejich slevy pro studenty jsou výhodné.

Miluji ten zvuk zvonku u dveří, který prodavačce oznámí, že vešel zákazník. A pak se poprvé nadechnu... vůně knih je něco, co mě vždycky zarazí a přitom naplní touhou číst, vědět, kochat se. Liternární dílo má jediný hlavní cíl: povznést duši svého čtenáře a udělat jej lepším, hloubavějším, soustředěnějším na svět okolo sebe. Upozornit je na věci, kterých by si možná ani v reálu nevšimli. A pokud je takových knih v jedné polici tolik, vždy mě to rozechvěje. Zvlášť, pokud vím, že z toho malého krámku můžu odejít s nějakou knihou ve své ruce. Je to jiné, než si vybírat knihy v knihovně. Tohle je mnohem osobnější. Ta kniha vás pak bude provázet celý život. Při žádném jiném rozhodování neprožívám stejný pocit jako v knihkupectví - strach ze špatného výběru, chuť už v tu chvíli se do knihy začít, naplnění z vlastnictví něčeho, co ovlivnilo přede mnou již tolik lidí...

Málokdy si vyberu knihu, kterou jsem ještě nečetla. A pokud tomu tak je, pak je to proto, že autor je opravdu třída a jeho knihy nikdy nezklamou. A tak jsem se dnes skláněla nad knihami tří autorů. Mou myslí se honili tituly jako Nesnesitelná lehkost bytí, Postřižiny a Večer tříkrálový. Jedinou z nich jsem dosud nečetla, a přesto právě tu jsem si nakonec odnášela zabalenou v hladkém papíru. Jsou dva důvody, proč jsem si ji koupila: vždycky jsem milovala zápletky, které byly tak nereálné, že by se klidně mohly stát. A ten druhý? Drama má vlastně dva autory. Jedním z nich je dokonalý Angličan Shakespeare, druhým je dokonalý Čech Hilský.

A tak mou duši dnešní odpoledne povznášela Viola společně s Orsinem, Olivií a Sebastianem.

Číst Večer tříkrálový znamená představovat si lásku, mnoho podob lásky, nevýslovnou radost z lásky opětované (Sebastian o ní mluví poté, co se poprvé potká s Olivií), i bolest lásky neopětované či zavržené. Shakespeare psal ve svých hrách i básních o lásce, ale nikdy nepsal o mámivém blouznění lásky tak dobře a krásně jako ve Večeru tříkrálovém. Láska je v této hře "svým vlastním přeludem". Vstoupit do světa Večera tříkrálového znamená vstoupit do snu.

Martin Hilský