Zjistila jsem, že nesnáším pečení cukroví, i když s jeho pojídáním už je to trochu jinak. Když si zalezu s dětskou knížkou do postele a vedle sebe položím talířek plný sladkého, radši nepřemýšlím, jak bude po Vánocích vypadat moje postava.
Taky jsem ráda,
že už nejsem na gymplu - ne kvůli učitelům, ale kvůli širokému záběru všech předmětů. Je dobře, že se člověk čas od času musí pohnout z místa. Otázka je, jestli tím víc ztrácí nebo víc nachází...Pořád čekám, jestli se najde někdo, kdo mě nafotí podle mých (i jeho) představ. Může ale fotka zachytit duši? A je vůbec možné i přes mou náročnost, aby se mi líbila?
Jsem znovu nadšená z barvy svých vlasů, což ještě nemusí nutně znamenat, že nemám ráda tu svou přirozenou.
A v tomto Vánočním čase klidu a pohody přemýšlím nad životem a smrtí, nad milováním i nenávistí. Asi to nikdy nevyřeším. Proč lidé musí umírat, když o ně druzí pořád stojí? A proč je život nefér? Proč je tolik věcí, kterým nerozumím, a proč se nemůžu vyrovnat s tím, že jim ani nikdy rozumět nebudu?
Jak by řekl Horáček: "Nevzdávám se a zápolím..."
Žádné komentáře:
Okomentovat