Před bez mála dvěma lety jsem se nastěhovala. Když jsem viděla poprvé místo, kde bych měla strávit další 4 roky, chtělo se mi skoro brečet. Pak jsem zjistila, že nemám dostatek představivosti, abych se dokázala radovat z toho, do čeho jsem se měla přestěhovat ze svého milého kopřivnického pokojíčku, a abych ten byt dokázala vidět tak, jak teprve vypadat bude.
Bylo třeba vyhodit starý nábytek, vymalovat, vytapetovat, natáhnout lino. To všechno za mě naštěstí udělal někdo jiný. Pak následoval nový nábytek (ať žije IKEA), obrazy, fotky, nástěnka, knížky... Na jaře přišla parta chlapů vyměnit okno - ano, mám jen jedno - a od základů zrenovovat koupelu i záchod. Proč, to nevím, ale tuhle operaci musel podstoupit každý v tomhle domě hrůzy. Tehdy, když jsem uklízela tu spoušť, kterou přitom nadělali, jsem začínala mít pocit, že se tu cítím doma. Potom jsem si koupila poličky na zeď, a když už ani po půl roce nebyl nikdo schopen mi je navrtat, udělala jsem to sama. Taky jsem namazala dveře, aby nevrzaly, a vymalovala zeď, kterou "ozdobila" na jaře tající voda ze střechy.
Výsledkem toho všeho je, že pokaždé, když u hlavního nádraží čekám na svou tramvaj č. 9, říkám si, že je dobře, že jsem doma. Už to tak cítím. Proto, že tu mám své přátele, svou práci i školu. Mám tu věci, které mám ráda, své soukromí a klid. Mám tu oblíbená místa, kavárny, mám oblíbené trasy, kterými procházím. Nevím, jak dlouho to tak ještě bude, ale dokud to tak je, jsem za to vděčná. Možná by se vám u mě nelíbilo, ale já jsem na svůj domov pyšná...