Na Harryho jsem se fakt těšila. Plakáty zvoucí na jednu z největších filmových událostí tohoto roku jsem obhlížela na nádraží, v metru i na D1 a čekala jsem, že to bude přinejmenším skvělé. Harry je totiž můj vrstevník: jak rostl on, rostla jsem i já. Knížky jsem přečetla všechny, až na tu poslední (neptejte se mě, proč), takže jsem byla extra zvědavá, jak to všechno skončí. Moc se mi líbila 1. část Relikvie smrti a o to víc se rozbíhaly moje představy velkolepého finále. Možná právě proto jsem byla nakonec zklamaná. Maskérům se rozhodně nepodařilo nalíčit Hermionu, Rona ani Harryho tak, aby vypadali jako "po 19 letech". Zkrátka celých těch posledních 10 minut bylo směšných - ne zábavných, ale opravdu směšných. Mám ráda happy-endy, ale tohle bylo už trochu moc. Můj kamarád po zhlédnutí tohoto dílu napsal na Facebook: "Harry Potter 7, 2. část: Tak pardón, nemůžu si pomoct, ale mělo to bejt fakt lepší."
Na druhou stranu si kladu otázku, jak bych si představovala konec, se kterým bych byla spokojená? Věřím, že konec knížky je napsán lépe, než je natočeno těch posledních několik scén - už jen proto, že scény knížky se odehrávají ve vaší hlavě a ve vaší fantazii; nestrká vám je tam nikdo násilím pomocí filmového plátna. Nicméně musím přiznat, že neznám žádnou druhou knihu, která by měla tolik dílů a přitom by její čtenost (i čtivost) byla tak obrovská. To samé platí i o filmech téhle série. Takže: je nutno přiznat, že jsem s Harrym strávila pozoruhodných 10 let. Myslím, že bude dlouho trvat, než vznikne něco, co by se mu vyrovnalo. Smekám, J. K. Rowlingová!
Žádné komentáře:
Okomentovat