Miluju svou !dočasnou! spolubydlící

Amál: "Tak mi říkala Krista, že u bakalářky jen opisuješ něco, co už někdo napsal, ale u diplomky mají být už i tvoje teorie."

Já: "Jo, tak to asi je."

Amál: "A proč? To jako znamená, že po třech letech jsi ještě pořád blbá?"

Tvrdý dopad na zem pro moje ego.:)

Čas na čtení

Ano, ale odkud mám tu hodinu čtení denně vzít z denního rozvrhu? Ubrat kamarádům? Televizi? Dopravě? Večerům v rodinném kruhu? Úkolům?

Kde najít čas na čtení?

Vážný problém.

Který žádným problémem není.

Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá nikdy nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení.

"Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas..."

"Jak vám závidím, že máte čas číst!"

Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne?

Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.)

Ukradený z čeho?

Řekněme, že z povinnosti žít.

To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro - onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti. 

Čas na čtení stejně jako čas na lásku rozšiřuje čas na žití. 

Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování?

Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí.

Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí.

Otázkou není, zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.

Daniel Pennac: Jako román

Must see

CSFD - That's what I am

O učiteli, který byl tak výborný, že až lidská hloupost ho musela zastavit...
O slečně, která dokázala, že není jen na okrasu, ale ví, na jakou stranu se postavit...
O dětech, které jsou někdy tak kruté, že si to ani samy neuvědomují...
O násilníkovi, který dostal, co si zasloužil...
O otci, který dostal největší lekci života od svého náctiletého syna...
O hochovi, který tak vyčníval, že nikdo nepoznal, že je to zpěvák...
A o mladém spisovateli, který si nevěřil, dokud nenašel svou důstojnost...

Krásný snímek vysílající větší množství poselství, z nichž já shledávám nejdůležitější: Jsem tím, čím jsem (That's what I am), a to je to nejcennější, co mám!

Co jsem měla dnes k obědu aneb Můj pátek 14.10.

 Dneska jsem vstala o 50 minut později, než jsem plánovala, čímž jsem trhla rekord tohoto týdne. Nepočítám fakt, že jsem vlastně vstávala hned 2x, protože jedna z mých spolubydlících (světě div se, už je jich jak malých myší) musela vstávat 2.50, aby stihla vlak do Brna. Ještě než jsem dorazila do práce, podařilo se mi v pekárně natrefit na kolegyni, která ze mě hned začala mámit informace ohledně svého svěřence (padesátiletého Fina). V průběhu celého dne mě vytáčely maily ohledně docházky, takže jsem po 4. z nich byla už tak zmatená, že jsem si nebyla jistá tím, že se na konci měsíce neocitnu v mínusových číslech. Měla jsem radost ze slečny, která mi při telefonickém pohovoru připadala nadmíru motivovaná a ještě ke všemu vzdělaná v oboru, na který se zrovna nehlásí 9 z 10 holek. Na oběd jsem si zašla do své oblíbené restaurace U černé plíce - mé jediné štěstí bylo, že už si mě pamatují, jinak bych nejspíš odešla o hlavu kratší. Když jsem totiž snědla polívku, uvědomila jsem si, že mám s sebou jen 60 Kč ve stravenkové formě, víc nic. Zrudla jsem a šla se zeptat, zda mi hlavní chod (výbornou svíčkovou na smetaně) můžou přinést za chvilku později, protože si musím skočit do bankomatu. Pán se začal smát a řekl, že to je v pohodě, ať dojím a přinesu to později. Hnala jsem se k automatu a celá rudá musela do Plíce zavítat ještě jednou. Cestou z práce jsem se zastavila v Palladiu a udělala si radost kozačkami, z čehož logicky vyplývá, že po zbytek října budu jíst jen zrní... Cestou mezi Palladiem a knihovnou jsem stihla utratit další prachy, když jsem se rozhodla vyjádřit své díky mé největší "bestfrendce" a koupit jí nějakou maličkost v tzv. Black Mambě. Do knihovny jsem se vřítila s poněkud hlasitější prosbou, takže jsem rozvířila doposud poklidné hladiny ticha, ale nakonec si stejně odnesla vytouženou knihu Jako román. A snad už poslední perlička tohoto dne: v tramvaji vysvětlovala nějaká přidrzlá holka jiné, že se přece nikdo nepo.... z toho, že Karlovka je starší. Nemusí to přece znamenat, že je tím pádem lepší. Další vyčerpávající den.

Mika: Happy Ending

Simon Mawer: Skleněný pokoj

"Láska, to je relativní kvalita, ne nějaká ucelená věc, která existuje nezávisle na objektu. Láska k někomu, láska někoho, nikdy ne jen láska. Jsou různé stupně lásky, různé odstíny, vůně a chuti lásky. To není jako se štěstím nebo s trápením, to jsou pocity jednotvárné, omezené. Láska je neomezená. Je možné milovat jednoho člověka určitým způsobem a druhého jinak, a lásky v člověku, všech těch různých lásek, přitom nijak neubývá."