Čas na čtení

Ano, ale odkud mám tu hodinu čtení denně vzít z denního rozvrhu? Ubrat kamarádům? Televizi? Dopravě? Večerům v rodinném kruhu? Úkolům?

Kde najít čas na čtení?

Vážný problém.

Který žádným problémem není.

Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá nikdy nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení.

"Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas..."

"Jak vám závidím, že máte čas číst!"

Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne?

Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.)

Ukradený z čeho?

Řekněme, že z povinnosti žít.

To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro - onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti. 

Čas na čtení stejně jako čas na lásku rozšiřuje čas na žití. 

Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování?

Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí.

Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí.

Otázkou není, zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.

Daniel Pennac: Jako román