Je to několik dní, co jsem se vrátila z dlouhých cest zpátky domů. Když píšu domů, myslím tím do Prahy. Je zvlášní, jakým způsobem tohle slovo používáme. Pokud jedu do Kopřivnice, často to slovo řeknu taky, ačkoli domov už tam dlouhou dobu nemám. Mám tam rodinu, nějaké kamarády, minulost. Ale domov ne.
V tomto semestru jsem měla tučest navštěvovat přednášky prof. Anny Hogenové, ženy, která patří mezi naše největší znalce Heideggerovy fenomenologické filosofie. Mimo jiné zajímavé věci (kterým jsem ne vždy rozměla) se zabývala také problémem sebepoznání, odvlastnění a znovunalezení sebeidentity postmoderního člověka. Kvůli karteziánskému myšlení a subjekt-objektovému rozvržení světa se člověk údajně sám sobě odcizil. Pravdu začal zaměňovat s jistotou, a to tím, že pravdivé je pro něj stalo jen to, co lze objektivně změřit. Jako lidé se tím pádem stáváme sami sobě předměty, např. u lékaře, pro sociology nebo učitele. To, že chceme být IN a necháváme si diktovat, jak máme žít, je toho důkazem. Tohle podsouvání něčeho nevlastního jako vlastního může skončit jedině tehdy, pokud prožijeme nějaký otřes - ztratíme veškeré jistoty, odprostíme se od vnějších vlivů a nemáme strach, protože jsme prožili něco hlubokého, možná i strašného. Abychom se sami sobě navrátili, je třeba pravdivé sebereflexe, která bývá často tím nejtěžším, tj. životem v pravdě. Pokud se chceme sami sobě navrátit, musíme bloudit a narazit na zeď cizoty, u které si teprve uvědomíme, co je nám vlastní. A ta nejhezčí myšlenka: "Cestuje se pro návrat k sobě samému."
V tomto semestru jsem měla tučest navštěvovat přednášky prof. Anny Hogenové, ženy, která patří mezi naše největší znalce Heideggerovy fenomenologické filosofie. Mimo jiné zajímavé věci (kterým jsem ne vždy rozměla) se zabývala také problémem sebepoznání, odvlastnění a znovunalezení sebeidentity postmoderního člověka. Kvůli karteziánskému myšlení a subjekt-objektovému rozvržení světa se člověk údajně sám sobě odcizil. Pravdu začal zaměňovat s jistotou, a to tím, že pravdivé je pro něj stalo jen to, co lze objektivně změřit. Jako lidé se tím pádem stáváme sami sobě předměty, např. u lékaře, pro sociology nebo učitele. To, že chceme být IN a necháváme si diktovat, jak máme žít, je toho důkazem. Tohle podsouvání něčeho nevlastního jako vlastního může skončit jedině tehdy, pokud prožijeme nějaký otřes - ztratíme veškeré jistoty, odprostíme se od vnějších vlivů a nemáme strach, protože jsme prožili něco hlubokého, možná i strašného. Abychom se sami sobě navrátili, je třeba pravdivé sebereflexe, která bývá často tím nejtěžším, tj. životem v pravdě. Pokud se chceme sami sobě navrátit, musíme bloudit a narazit na zeď cizoty, u které si teprve uvědomíme, co je nám vlastní. A ta nejhezčí myšlenka: "Cestuje se pro návrat k sobě samému."
A tak bylo krásné po 15 hodinách cesty znovu odemknout ty nepříliš stabilní dveře na Plzeňské, otevřít okno a vydechnout s oním úlevy plným pocitem "konečně jsem doma". Když jsem pak šla další pracovní den do práce, uvědomila jsem si, že jsem se vrátila sama k sobě. K životu, který mám ráda.
Btw. Kdo by se nerad vracel do Prahy??
Btw. Kdo by se nerad vracel do Prahy??
Žádné komentáře:
Okomentovat