Vánoce u rodinného krbu

Poslední dobou se objevilo pár lidí, ze kterých k mému velkému překvapení vypadlo, že řádky tady uveřejněné opravdu čtou. Zjistila jsem to, když mi na facebook přistála zpráva komentující některé články. Taky tehdy, když jsme šli přes Anděl kolem člověka vyřvávajícího, abychom si koupili Vánoční vydání Nového prostoru, a z mého společníka vypadlo, že bych si ho měla koupit, abych dala průchod své Vánoční solidaritě, pokud jsem letos od toho kluka na "ípáku" ještě nekoupila svíčky. A pak na Vánočním večírku, kdy mi kolega řekl, že už jsem dlouho nic nenapsala...

Takže pro ty z vás, kdo tyhle řádky čtete, a ještě spíš pro ty, kdo čtete mezi řádky, mám něco, co bych vám o sobě chtěla říct, ačkoli si myslím, že pokud čtete pozorně, už to dávno víte. 

Miluju svoji rodinu.

Se všemi problémy, starostmi, rozčilováním se, smíchem, nervami, slzami, rodinnými hláškami. A doba, kdy si to uvědomuji nejčastěji, je samozřejmě ta Vánoční. Letos jsem sem přijela s kufrem, kde bylo více knížek než oblečení. Ano, knihy sice k životu potřebuju jako sůl, ale většinou ten poměr bývá vyvážený. Důvodem byl blížící se termín mých státnic z češtiny, které mi nahání hůrzu už od počátku mého studia. Věděla jsem, že co se týká množství, které chci stihnout, jsem docela optimista. Hlavně proto, že v tom rámusu tady se toho moc naučit nedokážu. Jsem tu první den a ukázalo se, že mám pravdu. Z jedné strany do mého pokoje přes zeď přichází zvuk televize a Vánočních pohádek a reklam, z druhé vážná hudba, kterou si Mali pouští při učení. Sem tam nastrčí do pokoje hlavu taťka a zeptá se, jestli jsem se ještě nezbláznila a jestli to zvládám. Co na to říct? :) 

Pravdou je, že by mi ten rámus chyběl. Moje rodina je hodně hlasitá, z toho dnešního křiku dostala prateta migrénu, a to si s námi jen telefonovala. Moc rádi se smějeme, zvláště ve chvíli, kdy přijde Amálka s tím, že dneska potakala bráchu v Tescu (jen pro vysvětlení: bylo to poprvé, co ho od svého příjezdu domů viděla). Nebo tehdy, když se Amál zeptá taťky, jestli letos zase přijede teta Jitka na Vánoce (opět pro vysvětlení: teta Jitka nikam nejezdí už od r. 1970) a taťka jí odpoví: "Jasně, jako každý rok."

Moje rodina je svá. Ale je moje. Jako každá má svoje problémy, ale pro mě to jsou lidé, za které bych dýchala. A v tyhle dny, kdy nikdo na světě nechce být sám, jsem za ně o to vděčnější.*

 

 

 

Sobotní snídaně na Štěpánské

Noc u Mali. První společná jinde než v Kopru nebo v mém bytě. Obdivuju její posun za posledních pár let. Ze stydlivky a holky, která se bojí jít k sousedům požádat o půjčení vajíčka, se stala mladá žena, schopná strávit rok v cizí zemi u cizích lidí, překonat překážky, před kterými já bych už dávno ustoupila, a bydlet s třemi dalšími lidmi, které našla přes internet. Teď už ji neskolí ani to, že majitel bytu vypověděl smlouvu a oni se museli v průběhu dvou týdnů přestěhovat na úplně jiné místo. 

Je to dost retro byt. Ten ze starých částí Prahy. Chodíte kolem bloků domů a přemýšlíte, co je v jejich dvorech. A pak jednoho říjnového rána stojíte v kuchyni a díváte se přímo do toho dvora. S hrůzou a zároveň radostí jsem si uvědomila, že zatímco Mali se stěhovala v průběhu 3 let asi 4x, já jsem za 5 let pořád v jednom a tom samém bytě a nejspíš tu ještě nějakou dobu zůstanu. Nikdy jsem neměla žádného spolubydlícího, nikdy nechodila na prohlídky bytů. Když jsem se dívala na těch pět kartáčků v koupelně, úplně jiné druhy jídel v ledničce a když jsem poslouchala vtipné a zajímavé příběhy o Terezce a Honzíkovi (spolubydlící), bylo mi to trochu líto. Pak jsem si ale uvědomila, že i můj byt má mnoho svých výhod a že jsem z potřeby bydlet takto s někým cizím asi už vyrostla.

Nicméně Amál, máš můj velký obdiv!

Dostala jsem obrovskou chuť dát si nanuk. Už jsem byla okoupaná, v pyžamu, vlasy sepnuté. Mezitím, co se Mali sprchovala, jsem skočila dolů k Vietnamcovi. Když jsem se vrátila a Amál vylezla, přejela mě pohledem od vrchu dolů.

Mali: To jsi tam šla takhle???

Já: Jo. Proč?

Mali: To ti to museli dát i zadarmo, ne?

Představujeme severní Moravu Pražákům

Po pěti letech konečně spolu na Moravě. 

Kopřivnice, Štramberk, Hukvaldy, Příbor, Pustevny.

TATRA, Štramberské uši a Šipka, Leoš Janáček, Sigmund Freud, Radegast s Cyrilem a Metodějem.

Dost spánku, hordy jídla, mnoho najetých a ujitých kilometrů.
Stavění kamenných věží pro štěstí, zdraví a podle počtu přání.
Po setmění a Společnost mrtvých básníků.
Slunce, vítr, podzim, přátelství.

Šárka a Maru.

Missing for last 7 months

Snow Patrol: Chasing Cars

2

Hana Hegerová: Čerešně

Moje milovaná babičko,

už to budou dva roky. Venku je stejně chladno jako tehdy, jen v srdci trochu tepleji - to tím, jak běží čas. Je toho tolik, co se od té doby změnilo a co bych ti chtěla říct... Říct to těm tvým naslouchajícím zeleným očím, které jsem zdědila.

Prvním lidmi zvoleným prezidentem se stal člověk, kterého sis nikdy nevážila a kterého jsi neměla ráda. V našem státě se krade čím dál víc a čím dál více lidem to prochází. A to, co potkalo tvoje vlastní děti v oblasti vztahů, by tě už vůbec nepotěšilo.

Na druhou stranu jsou tu věci, které tvoje vnoučata chtějí prožívat s tebou a které už se nikdy nedozvíš. Že se zdárně blížím ke konci studia a že mi nabídli práci, která mě baví, je pro mě důležitá a že ta cesta k ní nebyla zbytečná. Že se Amálka nakonec dostala na svoji vysněnou psychologii a že jedině ty jsi jí vždycky bezmezně věřila. Že Štěpán odmaturoval (vůbec ne s tak špatnými známkami, jak jsme všichni čekali) a našel si moc fajn slečnu. Že kolem sebe máme lidi, které milujeme a kteří milují nás. Stejně jako jsi nás milovala ty.

Díky tomu všemu, co se stalo, jsem si uvědomila, jak jsou vztahy důležité a jak je třeba jim věnovat energii a hlavně čas. Ukázat člověku, že je pro nás důležitý tím, že s ním budeme. Třeba jen sedět a dýchat.

Chybí mi tvoje láska k vážné hudbě, zručnost i bramborové placky s jablky.

Chybí mi cítit vůni tvého bytu.

Chybí mi Úvaly a ztracené dětství.

Chybíš mi prostě ty.

My little chatty sister

Mali: "Podle mého oblíbence, nějakého Epiktéta, je celý život trest. Takže já už vím, že nikdy nebudu šťastná a jsem s tím smířená. Ale chápu, že ty jako hédonista se s tím strašně špatně smiřuješ."

Já: "Hej, Amál, ty bys na tu výšku neměla vůbec chodit."

Mali: "Já třeba vím, že když jsem šťastná, tak je to jenom úplně na chvíli. A přitom se mi jako ani nic pořádného neděje."

No nemají to ti melancholici složité?!

Mikulčice a náš malý sklípek

Abnormální vedro až peklo, tetelící se vzduch, krvavé západy slunce a nedočavost v očekávání bouřky. Jen na hřbitově chladno.

Zmrzlina každý den (nejlépe ta z Opočna) a ukradené meruňky k snídani.

Víno i pro abstinenty. Mikulovská vinárna a málem (ne)sebraný řidičák.

Neveselo, truchlivo (před státnicemi)

Venku je vedro, v mém bytě snad 40°C.
Neustále mě vytáčí všichni ti, co na FB píšou do statusu Ing. nebo Mgr.
Čím víc se učím, tím méně si pamatuju.
Jediná moje naděje je, že to v pondělí skončí no matter what.

Tak se aspoň povzbuzuju citáty z pinterestu. :)

V stínu Stínadel

dlouhý spánek a příval endorfinů výborná snídaně (v kastlíku ještě lepší) a oběd konečně se slevou škola v výbornou kávou úsměv učitelky a její nadšení z toho celodenní absence žvýkaček nucené zastávky se šťastným srnečkovým koncem infarkt z částky v bakeshopu carnevale Praha ve stínadlech a nemocnice na františku pavlačové domy patifu delicatese a valašská svačinka

Great Gatsby (až v květnu)

"Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje. Dnes nám unikla, ale nevadí - zítra poběhneme rychleji, rozpřáhneme paže dále... A jednoho krásného rána -

A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti." 

Francis Scott Fitzgerald

Na vrcholu

Jsem v podstatě nevděčný a neustále se stresující člověk. To spolu hodně souvisí. Samozřejmě že dokážu být vděčná, když jsem v pohodě. Ale když mě něco tlačí (okolí, čas, peníze), nedokážu myslet pozitivně. A když to trvá déle než obvykle, mám chuť se vším praštit a nic nedělat. Moje povaha mi to ale nedovolí. Tou největší prohrou pro mě samotnou je vzdát se bez boje. 

Za pět let na vysoké škole jsem nezažila horší zkouškové období než tohle. Včera jsem ale udělala svou poslední zkoušku a teď mám zase chvíli čas na to, co jsem poslední měsíc a půl zanedbávala. Na odpočinek, na spánek, na moji rodinu a kamarády, na čtení, na sebe sama.

A proto jsem vděčná za ...

• ty, kteří mě podporují ve všem, co dělám. Objímají mě, když prohrávám, povzbuzují, když nemám sílu, oslavují, když dosáhnu cíle. 
• ty, kteří mě milují nazávisle na tom, kolik získám dobrých známek a kolik vydělám peněz.
• práci, kvůli které můžu stát na vlastních nohou, která mi dává pocit naplnění a užitečnosti.
• zdraví, které ani v mém věku není samozřejmostí.
• příležitosti, které si mě najdou vždy skoro úplně samy a které mě posouvají rychle dopředu (až se někdy sama divím, jak rychle).
• chvíle odpočinku, kdy můžu nabrat sílu a přemýšlet o tom, kam směřuju a kým chci být.