2

Hana Hegerová: Čerešně

Moje milovaná babičko,

už to budou dva roky. Venku je stejně chladno jako tehdy, jen v srdci trochu tepleji - to tím, jak běží čas. Je toho tolik, co se od té doby změnilo a co bych ti chtěla říct... Říct to těm tvým naslouchajícím zeleným očím, které jsem zdědila.

Prvním lidmi zvoleným prezidentem se stal člověk, kterého sis nikdy nevážila a kterého jsi neměla ráda. V našem státě se krade čím dál víc a čím dál více lidem to prochází. A to, co potkalo tvoje vlastní děti v oblasti vztahů, by tě už vůbec nepotěšilo.

Na druhou stranu jsou tu věci, které tvoje vnoučata chtějí prožívat s tebou a které už se nikdy nedozvíš. Že se zdárně blížím ke konci studia a že mi nabídli práci, která mě baví, je pro mě důležitá a že ta cesta k ní nebyla zbytečná. Že se Amálka nakonec dostala na svoji vysněnou psychologii a že jedině ty jsi jí vždycky bezmezně věřila. Že Štěpán odmaturoval (vůbec ne s tak špatnými známkami, jak jsme všichni čekali) a našel si moc fajn slečnu. Že kolem sebe máme lidi, které milujeme a kteří milují nás. Stejně jako jsi nás milovala ty.

Díky tomu všemu, co se stalo, jsem si uvědomila, jak jsou vztahy důležité a jak je třeba jim věnovat energii a hlavně čas. Ukázat člověku, že je pro nás důležitý tím, že s ním budeme. Třeba jen sedět a dýchat.

Chybí mi tvoje láska k vážné hudbě, zručnost i bramborové placky s jablky.

Chybí mi cítit vůni tvého bytu.

Chybí mi Úvaly a ztracené dětství.

Chybíš mi prostě ty.