Ikonu s blikajícím nápisem "Smile. It confuses people." jsem si na blog dala už před docela dlouhou dobou. Vždycky jsem sama sebe považovala za člověka, který se narodil pro smích. Směju a usmívám se moc ráda, nabíjí mě to energií a pozitivní náladou. Když jsem pozitivně naladěná a usměvavá, lépe se mi pracuje, víc se soustředím, a hlavně: dokážu tu svou náladu předávat.
Je to smutné, ale mám pocit, že čím jsem starší, tím méně je příležitostí k smíchu. Faktem je, že mě vlastně někdy ta blikající ikona překvapí a snažím se v ní najít sama sebe. Pod vlivem myšlenek jednoho moudrého starého člověka jsem musela začít přemýšlet nad tím, jak působím na svoje okolí. Moje pevně sevřené rty, obočí, které krčím, když nad něčím hluboce přemýšlím, rázná chůze... Není to zrovna vzor člověka, který šíří pozitivní energii při každé příležitosti. O to víc obdivuju lidi, kteří to dokážou a předají kousek ze sebe i právě mě, ačkoli spolu (ne)mluvíme zrovna nijak dlouho.
Nejsem typ člověka, který by měl rád tzv. easy talk - situace, kdy máte třeba jen kousek společné cesty s někým, koho dost dobře neznáte, ale zase jej znáte natolik, že by bylo trapné nemluvit s ním vůbec. Takovým chvílím se vyhýbám velkým obloukem. Na druhou stranu se právě z nich poměrně často nakonec vyklube něco, co mě pobaví, zlepší mi náladu, rozveselí mě.
Tak třeba ten kluk v Tescu... Zřejmě se jako já rád kouká na to, co člověk v řadě za ním dává na pokladní pás. V mém nákupu spatřil svazek tulipánů a hned na to navázal. Komunikativní, milý, zábavný.
Nebo holka v tramvaji. Shodou okolností právě četla stejnou knihu jako já - Jirotkova Saturnina. Najednou se začala smát tak, až jí tekly slzy. Chtě nechtě jsem se musela smát s ní a polemizovat nad tím, kterou humornou scénu si zrovna přečetla.
A nakonec kolegyně, se kterou jsem neočekávaně uvízla na hodinu a půl v jednom autě a z možná mírně obávaného společného času se vyklubal obohacující rozhovor.
Nakonec je to zase jen o postoji. Kdybych se rozhodla vůbec nijak neragovat na toho kluka a zůstala zahořkle stát, ošidila bych se o kompliment. Kdybych se místo na dívku v tramvaji schválně dívala z okna, nemohla bych se společně s ní smát. A kdybych řekla, že potřebuji vyjet později, nemohla bych dnes kolegyni děkovat za to, co se mnou při společné jízdě sdílela.
Je to všechno jen o tom, zda někomu dovolím a hlavně zda dovolím sama sobě prožít něco pěkného, obohacujícího, a třeba zda dokážu a chci obohatit toho druhého.
Žádné komentáře:
Okomentovat