A tak je za námi, ten letošní den svatého Valentýna. Ten loňský byl první, rozpačitý, a nakonec i rozlobený. Letos jsem ho prožívala trochu jinak, už jen proto, že se na něj shodou okolností ptaly všechny moje kamarádky, které jsem potkala těsně před 14. únorem.
"To jen chlapi říkají, že je to blbý americký svátek a že kytku mi přece můžou dát kdykoli jindy, aniž by jim někdo diktoval termín. No jo, jenže já se té kytky stejně nikdy jindy nedočkám, tak proč by nemohli respektovat alespoň ten nadiktovaný termín!" Zvláštní, že takhle se se smíchem (ale zároveň i bodnutím u srdce) rozčilovalo několik z nich. Přemýšlely (y hlavně proto, že by mě zajímal názor vás, žen) jste někdy nad tím, proč máme to gesto tak rády? Proč zrovna květiny? A proč si je nejvíc přejeme dostávat bez důvodu? Ne k narozeninám nebo svátku, ne k nějaké jiné výjimečné příležitosti nebo jako omluvu, ale jen tak? Vždycky mě dokáže rozehřát pohled na muže stojícího před nákupním centrem s gerberou v ruce. A ještě hřejivější je, když se mi podaří vidět celou tu scénu, kdy ona přichází s úsměvem k němu, obejme ho a políbí a potom s úsměvem tu kytku přijme. Je v tom tolik emocí, až se mi z toho chce někdy brečet.
Moje láska patří mezi ty muže, kteří květiny nosí rádi a často. Proto jsem si vyloženě užívala tu chvíli, kdy jsem svým kamarádkám musela říct, že se ho musím zastat a říct, že on květiny nosí bez důvodu. Jen proto, že na mě myslel, když šel kolem květinářství. Anebo proto, že na mě myslel, a tak do toho květinářství zašel, i když kolem něj neměl vůbec cestu. A v každý takový okamžik si uvědomím, co na tomhle gestu mám tak ráda já: vyvolává ve mně pocit ženskosti, která je milována a ceněna. Ten pocit, že být zranitelná a jemná není na škodu, ale je to výsada žen. Že přijmout ji s úsměvem, díky a polibkem je vlastně stejné umění, jako dát muži najevo to, že si cením jeho mužnosti, kterou znásobil tím, že dal najevo své něžné city s přirozeností a elegancí.
V konečném důsledku je to drobné gesto, které když se postaví vedle té spousty drobných gest, tvoří vlastně naši celou lásku. To, proč druhého milujeme, proč se bez něj neobejdeme a proč je pro nás tak výjimečný. Nemusí to být jen květiny, ale jakékoli vaše malé rituály, které vás k sobě přibližují a dělají tebe a jeho vámi. Moc bych nám všem přála, abychom si právě těchto drobností vážili a hýčkali si je celým srdcem, protože z nás dělají menší sobce a učí nás více přemýšlet o druhých...
