Bydlíme pod jednou střechou bez mála tři měsíce: můj malý zrzaveček a já. Čekala jsem, že bude stejný jako moje první kočičí láska, ale dost jsem se zmýlila. Prvních pár týdnů jsme dost bojovali a vytyčovali si každý své hranice. Děláme to doteď, jen už z toho nejsem tak zoufalá. Neumím si představit, jak to dělají matky, které samy vychovávají dítě. Já byla hotová z malého kocourka. Zažila jsem chvíle čirého zoufalství, když mě co hodinu budil svým mňoukáním a kousáním do nosu. Nebo když se pravidelně každý den počůrával do postele. Nebo když neuměl jíst kočičí jídlo a já ho musela krmit sunarem, protože byl tak maličký. Dneska už vím, co mu udělá radost a čím ho nejúčinněji potrestám. A prožívám chvíle čirého štěstí, když spolu jdeme v noci spát a on mi s vrněním usíná ve vlasech.
Tenhle malý chlupatý miláček je plný rozporů. Dal mi pocit, že nejsem samotná, zároveň však strach z toho, co dělat, když už na jeho výchovu nemám nervy. Ukázal mi, jak hebounce mě umí pohladit a jak bolestivě umí kousnout. Vyžaduje maximální pozornost, když se mi to nejméně hodí (třeba ráno, když se chystám do práce), zároveň jsou dny, kdy o něm hodiny nevím. Zbavil mě nadějí, že ho odnaučím lézt na stůl, a umožnil mi věřit v to, že žít sám nemusí znamenat být osamělý.
Tak tady spolu bydlíme. Můj malý tygr Tracy a já. A je to čím dále lepší.
Žádné komentáře:
Okomentovat