Jiřák

Jiřák, jedno z pražských míst, které bývá poslední dobou nejčastěji zmiňováno v souvislosti s hipsterstvím, přestože staré domy na pomezí Žižkova a Vinohrad tomu úplně neodpovídají. Mně se tahle část Prahy strašně dlouho vyhýbala, prostě nebyl úplně důvod se tím směrem vydávat, ale v tomhle roce jsem jej začala objevovat a ona se mi dostala pod kůži.

Není to jen krásnou architekturou v čele s Kostelem Nejsvětějšího srdce Páně, ale je to všemi lidmi, které toto místo přitahuje, jejich náladou a atmosférou, kterou společně vytváří. K tomu samozřejmě patří skvělé jídlo a pití. Na Jiřáku se víc než kdekoli jinde v Praze potkáte se směsicí chutí, stylů i národností gastrosvěta. Jedinečnou tvář mu propůjčuje Pho Vietnam a Cafefin. Ve Pho si můžete dát "na stojáka" vietnamskou specialitu (nejčastěji hovězí nebo kuřecí maso zpracované zcela jinak, než jste zvyklí z české kuchyně: s koriandrem, chilli, a citrónovou trávou) a ve Finu si naopak můžete v klidu sednout se svou ranní kávou a snídaní - pověstné jsou jejich chleby s avokádem a vajíčkem nebo ovocné kaše. Kromě Vietnamu můžete na tomhle náměstí zažít ještě Francii (Le Caveau), Ameriku (Donut Shop) a pečení vaší české babičky v Antonínově pekařství. 

Co mě na tomhle náměstí ale fascinuje nejvíc, je to, jaké přitahuje lidi. Miluju tamní knihkupectví - když jsem si v něm poprvé vybírala knížku a zeptala se prodejkyně, jestli čte a jestli četla to, co držím v ruce, podívala se na mě, jako bych spadla z Marsu: "My si zakládáme na tom, že víme, co prodáváme..." řekla mi tehdy. Tohle si můžou dovolit jen menší rodinná knihkupectví, která ještě naštěstí zvyšují informovaný prodej literatury v naší zemi.

Dalším fenoménem je vinotéka Noelka. Celý rok jsem chodila kolem a nechápala, proč je před ní pořád tolik lidí se skleničkou v ruce, a to v zimě, v dešti. Říkala jsem si, že tam ho musí dávat snad zadarmo. A minulý týden jsem zjistila, že jsem nebyla daleko od pravdy. Před zmíněným knihkupectvím jsem si dovolila oslovit starší dámu se slenkou bílého a poprosila ji, aby mi celou tuhle věc s vinárnou vysvětlila. Paní mi během deseti minut povykládala o stěžejních záležitostech svého života a mimo jiné zmínila, že celá věc je naprosto jednoduchá: vinárnu vlastní pán s neskutečnou osobností, prodává skvělé víno a prodává ho levně. "A není to žádný aušus!" Chodí tam všichi z radnice, všichni její kamarádi z Moravy, kteří se fakt vyznají, chodí tam i její přítel. Tak jsem jí poděkovala a řekla, že já tam někdy taky zajdu.

Jiřák je zkrátka skvělým místem pro život, tak oblíbené chillování i nákupy (třeba na trzích o víkendu). Pokud se vám vyhýbal tak dlouho jako mně, stavte se tam. Znáte to s tou horou a Mohamedem...

Spontánně

Moc často se mi nestane, že bych si vzala dovolenou jen tak, bez mocného přemýšlení. Věštinou to nejde už jen proto, že můj kalendář je nabitý od pondělka do pátku a umocňuje to můj vlatsní pocit nepostradatelnosti (já vím, že to je blbost).

Dnešek je ale jiný. Při představě dalšího horkého dne, který hlásila předpověď počasí a který jsem měla původně strávit v práci, jsem si řekla, že toho bylo dost a že bych měla jednou dělat taky něco jiného, respektive nic. Jednou bych taky měla dělat nic. Prostě si odpočinout, dělat to, co mám ráda, válet se u vody, číst si. A tak jsem přeházela všechny pondělní schůzky na úterý, neřešila, že pak toho budu mít zase plné kecky, domluvila si parťáka a jela dneska na Slapy.

Tak nějak jsem podvědomě nevěřila, že by to vyšlo. Rozumějte, nejsem moc spontánní člověka a většinou se něco podělá. Ale tentokrát to opravdu vyšlo dokonale. Cestou na Ždáň jsme se stavily pro novou Třeštíkovou, na snídani v Ella má kávu, na místním tržišti koupily hrášek a pak vydržely na slunku asi čtyři hodiny. Děti seděly ještě ve školách, takže byl všude klid a krásno. Výsledkem jsou moje spálená záda a odpočinutá hlava.

Po návratu domů jsem upekla svou první bublaninu, na kterou jsem se chystala už pořádně dlouho a vyzkoušela na ni recept svojí oblíbené Bju.

 

A tak vám chci říct, že být spontánní je někdy skvělé. Dělejte věci, které máte rádi. Času je málo a je škoda plýtvat ho jen na to, co se od nás očekává nebo co děláme proto, že si myslíme, že tak nás budou mít druzí radši. Dělat obyčejné věci, drobnosti, je tím nejhezčím. Nemusím mít facebook nebo instagram plný fotek ze Srí Lanky nebo wellness Chateau Mcely, kde vám servírují večeři v bílých rukavičkách. Někdy stačí Slapy, langoš a 30°C. A samozřejmě blízký člověk, který s vámi sdílí deku.

To je to nej. ♡

O nesoutěžení

Sedím v malém rakouském městečku Oetz uprostřed Alp, hory mám před sebou, vedle sebe i za sebou, jím koblížek, který se tomu našemu chutí ani neblíží a zbytek naší dívčí čtyřky jsem vyslala na sjezdovku. Sport mám opravdu ráda, rozhodně za poslední rok či dva se můj vztah k němu z nesnášení posunul do statusu "dělám ho dobrovolně, často a s chutí". Na druhou stranu mám svoje tempo, nemám ráda, když po mně někdo křičí ve snaze dostat ze mě nejvíc, co jde, a opravdu nesnáším s někým soutěžit. Proto mi vyhovuje jóga, pilates, běhání nebo plávání. Můžu ho dělat sama, jde spíše o můj způsob relaxace a kompenzace toho, že většinu času sedím v práci u počítače a nehýbu se vůbec.

Myslím, že moje neláska ke sportu pramenila dříve z toho, že mi přišlo, že musím podat skvělý výkon. Už od mala jsem měla pocit, že jsem chválená a milovaná, jen pokud se mi něco podaří. Věřím tomu, že to nebyl záměr mých rodičů, ale i proto, že jsem nejstarším dítětem a cholerikem (snad s většinou dobrých vlastností, které tenhle temperament přináší), jsem se vždy orientovala na výsledky. Jenže teď už toho mám někdy fakt dost. V korporátním prostředí se pohybuju přes sedm let a tohle prostředí je soutěžením víc než nasáklé. Pořád někoho přesvědčuju o tom, že jsem pracovitá, rychlá, zodpovědná. Pořád se snažím udržet na předních příčkách a už mě to nebaví.

Nejsem kdovíjaký lyžař, ale lyžuju s vášní a miluju pohled na vrcholky v místech, kde je můžete vidět, kamkoli se podíváte. Nicméně v obrovských střediscích se stovkami kilometrů sjezdovek mě děsí, že bych se ztratila ostatním, a tak se s nimi snažím držet krok, i když mě to nutí jet rychleji, než bych si přála. Rozhodla jsem se ale přestat řešit, že když budu jezdit pomaleji, budou si o mně ostatní myslet, že nic nevydržím, jsem spíše na obtíž a musí na mě někde pořád čekat. Nebylo tak těžké domluvit se, že budeme jezdit každý kousek od sebe a na stejném místě se potkáme v určitý čas. A byl to nejlepší čas mého ježdění. Stačilo to jen říct a všechny jsme tuhle část dne hodnotily vlastně jako tu nejlepší. Každá jezdila dle svého, po trasách, které se jí nejvíce zamlouvaly.

Nesoutěžení mi vyhovuje. Aspoň někdy. Jako protiklad k tomu, že sama sebe pořád s někým poměřuju a bývám poměřována ostatními. Nesoutěžení je můj způsob odpočinku...