Sedím v malém rakouském městečku Oetz uprostřed Alp, hory mám před sebou, vedle sebe i za sebou, jím koblížek, který se tomu našemu chutí ani neblíží a zbytek naší dívčí čtyřky jsem vyslala na sjezdovku. Sport mám opravdu ráda, rozhodně za poslední rok či dva se můj vztah k němu z nesnášení posunul do statusu "dělám ho dobrovolně, často a s chutí". Na druhou stranu mám svoje tempo, nemám ráda, když po mně někdo křičí ve snaze dostat ze mě nejvíc, co jde, a opravdu nesnáším s někým soutěžit. Proto mi vyhovuje jóga, pilates, běhání nebo plávání. Můžu ho dělat sama, jde spíše o můj způsob relaxace a kompenzace toho, že většinu času sedím v práci u počítače a nehýbu se vůbec.
Myslím, že moje neláska ke sportu pramenila dříve z toho, že mi přišlo, že musím podat skvělý výkon. Už od mala jsem měla pocit, že jsem chválená a milovaná, jen pokud se mi něco podaří. Věřím tomu, že to nebyl záměr mých rodičů, ale i proto, že jsem nejstarším dítětem a cholerikem (snad s většinou dobrých vlastností, které tenhle temperament přináší), jsem se vždy orientovala na výsledky. Jenže teď už toho mám někdy fakt dost. V korporátním prostředí se pohybuju přes sedm let a tohle prostředí je soutěžením víc než nasáklé. Pořád někoho přesvědčuju o tom, že jsem pracovitá, rychlá, zodpovědná. Pořád se snažím udržet na předních příčkách a už mě to nebaví.
Nejsem kdovíjaký lyžař, ale lyžuju s vášní a miluju pohled na vrcholky v místech, kde je můžete vidět, kamkoli se podíváte. Nicméně v obrovských střediscích se stovkami kilometrů sjezdovek mě děsí, že bych se ztratila ostatním, a tak se s nimi snažím držet krok, i když mě to nutí jet rychleji, než bych si přála. Rozhodla jsem se ale přestat řešit, že když budu jezdit pomaleji, budou si o mně ostatní myslet, že nic nevydržím, jsem spíše na obtíž a musí na mě někde pořád čekat. Nebylo tak těžké domluvit se, že budeme jezdit každý kousek od sebe a na stejném místě se potkáme v určitý čas. A byl to nejlepší čas mého ježdění. Stačilo to jen říct a všechny jsme tuhle část dne hodnotily vlastně jako tu nejlepší. Každá jezdila dle svého, po trasách, které se jí nejvíce zamlouvaly.
Nesoutěžení mi vyhovuje. Aspoň někdy. Jako protiklad k tomu, že sama sebe pořád s někým poměřuju a bývám poměřována ostatními. Nesoutěžení je můj způsob odpočinku...
Žádné komentáře:
Okomentovat