Maru-ku

Nejsme pány našich životů.
Všem nám vládne čas.
Hodinky, hodiny, budík, orloj, stopky.
Čas nezná přítele.
Čas je nejlepší lékař, čas zahojí všechny rány.
Čas běží čím dál rychleji.
Času je čím dál méně.
Čas nezastavíš.
Vše lidské se odehrává v čase.
Čas lidský = čas konečný.
                    Pravá láska je trpělivá.
                    Nespěchá. Nechvátá. Čeká.
                    Neměří čas, vnímá intenzitu, blízkost, splynutí.
                    Jeden život z hlediska času je nic.
                    Jeden život milované bytosti může znamenat všechno.
                    Čas lásky = čas pokoje.


Když může být nejznámějším útvarem japonské poezie haiku přetvořeno Alicí stvořenou Fulghumem na Alice-ku, já můžu mít svoje Maru-ku. Tady je to dnešní.

Reklama na ticho

Uvědomila jsem si to dneska. Zrovna jsem si to štrádovala po liberecké dálnici, poslouchala rádio Blaník (česká vezre oblíbeného moravského rádia Čas) a přemýšlela, že za poslední dva dny je to má osmá hodina na cestě. A v tu chvíli mi to došlo.

 

Znáte to, jak vám rodiče říkají, abyste si užívali svá studentská léta, protože pak už budete jen do konce života - nebo alespoň do důchodového věku - pracovat? Slyšeli jste to od nich někdy? Má to mít nejspíš povzbuzující účinek, můžu vám ale říct, že na mě to mělo vždycky vliv naprosto opačný. Říkali mi to nejčastěji před těžkými zkouškami, o kterých jsem se jim zmínila; většinou jsem měla totiž radši přijít a oznámit jim už rovnou výsledek. Naposledy jsem to od táty slyšela před 14 dny. To jsem byla v největší studijní horečce svého života a dnes už můžu naštěstí říct, že nejspíš i poslední.

 

Studentská léta mám za sebou a zrovna dneska jsem si uvědomila, že už se to nevrátí. Že chození do práce, které jsem si ty roky představovala jako úžasné a naplňující, není vlastně o nic lepší, než byla moje škola. A ta byla skvělá...

 

Pořád se za něčím ženeme a uniká nám krása toho, co zrovna držíme v rukou. Jakmile překonáme jednu překážku zdající se být nezdolnou, objeví se jiné Everesty - stejně důležité jako ty předchozí. Ve škole nás učí komunikovat a kooperovat a tyhle schopnosti po nás vyžadují v každém kolektivu, do kterého se dostaneme. Nikdo nás ale neučí, jak být potichu. Jak mlčet a v tichosti přemýšlet nad uplynulým dnem, nad tím, co bylo krásné, nad svými blízkými, sami nad sebou. Jsem přesvědčená o tom, že kdyby každý člověk 30 minut denně jen klidně seděl, procházel se, ležel (a nespal), nebylo by tolik opuštěných lidí, protože bychom více mysleli na druhé. Nebylo by tolik nešťastných a nespokojených, protože bychom se naučili vidět pozitiva, kterými byl náš život obdařen. Více bychom přemýšleli o tom, jak být lepšími lidmi a co udělat proto, abychom žili naplněný život. Více bychom si užívali svá studentská léta a vlastně každý den, který by následoval po tom, který zrovna končí. A slyšeli bychom znít všechny zvony světa...

 

Marta Kubišová: Modlitba pro Martu

SZZ z ČJL

Řeknu vám, že spousta znalostí a umění je propojovat je určitě dobrá věc. Člověk má přehled a nevypadá jako blbec. Ale čeho je moc ... 

Posledních několik týdnů (a posledních pár dnů opravdu intenzivně) nedělám nic jiného, než se jen učím. Z celodenního sezení mě bolí záda i jiné části těla. Ujíždím na džusech a žvýkačkách a vytrhala jsem si už tolik vlasů, že začínám přemýšlet, kde koupit dobrou paruku. Jediný z české literatury, koho teď můžu vystát, je Horáček. Tak moc se těším do práce, že je to jen těžko k uvěření.

A nepřeju si nic jiného, než jen to, ať už je pátek 24.1., někdy odpoledne.

Vánoce u rodinného krbu

Poslední dobou se objevilo pár lidí, ze kterých k mému velkému překvapení vypadlo, že řádky tady uveřejněné opravdu čtou. Zjistila jsem to, když mi na facebook přistála zpráva komentující některé články. Taky tehdy, když jsme šli přes Anděl kolem člověka vyřvávajícího, abychom si koupili Vánoční vydání Nového prostoru, a z mého společníka vypadlo, že bych si ho měla koupit, abych dala průchod své Vánoční solidaritě, pokud jsem letos od toho kluka na "ípáku" ještě nekoupila svíčky. A pak na Vánočním večírku, kdy mi kolega řekl, že už jsem dlouho nic nenapsala...

Takže pro ty z vás, kdo tyhle řádky čtete, a ještě spíš pro ty, kdo čtete mezi řádky, mám něco, co bych vám o sobě chtěla říct, ačkoli si myslím, že pokud čtete pozorně, už to dávno víte. 

Miluju svoji rodinu.

Se všemi problémy, starostmi, rozčilováním se, smíchem, nervami, slzami, rodinnými hláškami. A doba, kdy si to uvědomuji nejčastěji, je samozřejmě ta Vánoční. Letos jsem sem přijela s kufrem, kde bylo více knížek než oblečení. Ano, knihy sice k životu potřebuju jako sůl, ale většinou ten poměr bývá vyvážený. Důvodem byl blížící se termín mých státnic z češtiny, které mi nahání hůrzu už od počátku mého studia. Věděla jsem, že co se týká množství, které chci stihnout, jsem docela optimista. Hlavně proto, že v tom rámusu tady se toho moc naučit nedokážu. Jsem tu první den a ukázalo se, že mám pravdu. Z jedné strany do mého pokoje přes zeď přichází zvuk televize a Vánočních pohádek a reklam, z druhé vážná hudba, kterou si Mali pouští při učení. Sem tam nastrčí do pokoje hlavu taťka a zeptá se, jestli jsem se ještě nezbláznila a jestli to zvládám. Co na to říct? :) 

Pravdou je, že by mi ten rámus chyběl. Moje rodina je hodně hlasitá, z toho dnešního křiku dostala prateta migrénu, a to si s námi jen telefonovala. Moc rádi se smějeme, zvláště ve chvíli, kdy přijde Amálka s tím, že dneska potakala bráchu v Tescu (jen pro vysvětlení: bylo to poprvé, co ho od svého příjezdu domů viděla). Nebo tehdy, když se Amál zeptá taťky, jestli letos zase přijede teta Jitka na Vánoce (opět pro vysvětlení: teta Jitka nikam nejezdí už od r. 1970) a taťka jí odpoví: "Jasně, jako každý rok."

Moje rodina je svá. Ale je moje. Jako každá má svoje problémy, ale pro mě to jsou lidé, za které bych dýchala. A v tyhle dny, kdy nikdo na světě nechce být sám, jsem za ně o to vděčnější.*

 

 

 

Sobotní snídaně na Štěpánské

Noc u Mali. První společná jinde než v Kopru nebo v mém bytě. Obdivuju její posun za posledních pár let. Ze stydlivky a holky, která se bojí jít k sousedům požádat o půjčení vajíčka, se stala mladá žena, schopná strávit rok v cizí zemi u cizích lidí, překonat překážky, před kterými já bych už dávno ustoupila, a bydlet s třemi dalšími lidmi, které našla přes internet. Teď už ji neskolí ani to, že majitel bytu vypověděl smlouvu a oni se museli v průběhu dvou týdnů přestěhovat na úplně jiné místo. 

Je to dost retro byt. Ten ze starých částí Prahy. Chodíte kolem bloků domů a přemýšlíte, co je v jejich dvorech. A pak jednoho říjnového rána stojíte v kuchyni a díváte se přímo do toho dvora. S hrůzou a zároveň radostí jsem si uvědomila, že zatímco Mali se stěhovala v průběhu 3 let asi 4x, já jsem za 5 let pořád v jednom a tom samém bytě a nejspíš tu ještě nějakou dobu zůstanu. Nikdy jsem neměla žádného spolubydlícího, nikdy nechodila na prohlídky bytů. Když jsem se dívala na těch pět kartáčků v koupelně, úplně jiné druhy jídel v ledničce a když jsem poslouchala vtipné a zajímavé příběhy o Terezce a Honzíkovi (spolubydlící), bylo mi to trochu líto. Pak jsem si ale uvědomila, že i můj byt má mnoho svých výhod a že jsem z potřeby bydlet takto s někým cizím asi už vyrostla.

Nicméně Amál, máš můj velký obdiv!

Dostala jsem obrovskou chuť dát si nanuk. Už jsem byla okoupaná, v pyžamu, vlasy sepnuté. Mezitím, co se Mali sprchovala, jsem skočila dolů k Vietnamcovi. Když jsem se vrátila a Amál vylezla, přejela mě pohledem od vrchu dolů.

Mali: To jsi tam šla takhle???

Já: Jo. Proč?

Mali: To ti to museli dát i zadarmo, ne?

Představujeme severní Moravu Pražákům

Po pěti letech konečně spolu na Moravě. 

Kopřivnice, Štramberk, Hukvaldy, Příbor, Pustevny.

TATRA, Štramberské uši a Šipka, Leoš Janáček, Sigmund Freud, Radegast s Cyrilem a Metodějem.

Dost spánku, hordy jídla, mnoho najetých a ujitých kilometrů.
Stavění kamenných věží pro štěstí, zdraví a podle počtu přání.
Po setmění a Společnost mrtvých básníků.
Slunce, vítr, podzim, přátelství.

Šárka a Maru.

Missing for last 7 months

Snow Patrol: Chasing Cars