Jaký jsem já fanoušek...?

Je brzo ráno a já už asi potřetí zaklapla budík. V mém pokoji je tma a vím, že ve chvíli, kdy vstanu zpod peřiny, oklepu se zimou. Všude je ticho, které ruší jen zvuk právě zapnutého topení. Nikam se mi nechce, ale vědomí povinností mě donutí dojít do koupelny. Jen několik kroků... Pod teplou sprchou přivřu oči, napůl ještě spím a napůl jsem už vzhůru. "Odpoledne přijdu domů a budu spát," říkám mamce, která se kolem mě proplouží jako stín. Musím se bezděky usmát; je taky hodně unavená. Ale už v okamžiku, kdy tato slova vyslovím, vím, že tomu tak nebude.

Jsem člověk milující život a vše, co s ním souvisí. Každá příležitost zažít něco nového je pro mě výzvou. Nebojím se stále objevovat nové věci, vždyť dnešní svět nabízí tolik možností! Jenže právě tyto možnosti mi čas od času připadají jako výkřik do tmy. Kolik lidí vám dnes řekne, že nemá čas? Nestíhají povinnosti, radosti, nestíhají svůj život. Ujíždí jim vlak a oni stojí na nástupišti, v ruce drží kufr a po tvářích jim tečou slzy. "Zase o den starší." Nenapadá vás to někdy? Necítíte někdy tíhnu ne jednoho kufru, ale snad miliónu? A co takhle nechat je všechny na nádraží, v úschovně, vzít si od nich lístek a sám nasednout do vlaku? Mít čas sám na sebe, na svůj život, na své myšlenky, své já...

Jsem fanouškem vlaků bez zavazadel a úschoven na lístky. Jsem fanouškem všech, kteří si v dnešním obtěžkaném a uhoněném světě najdou čas ponořit se do vlastních myšlenek a objevovat krásu, které je zde pořád ještě mnoho.
Patříte mezi tyto lidi?
Pokud ano, jsem vaším fanouškem...

Mé dnešní "poprvé"

Asi před měsícem nastoupila do tramvaje paní - bylo jí asi něco přes padesát. V ruce držela mimo dvaceti tašek taky mobil, který si tiskla k uchu. Sedla si shodou okolností za mě a začala do mobilu řvát něco v tomto smyslu: "Jóóó? A ty knedlíčky už sis ohřál? Já jsem doma za půl hodinky, tak se neboj a nevyváděj žádné hlouposti. Stáníčku, a s pejskem taky nechoď, já s ním zajdu..." Bylo to na vylískání. Celá tramvaj mlčela a do toho ticha zazníval jen její hlas. Tipla bych si, že se každý z mých spolucestujících potichu usmíval, popř. se na ženu díval otráveným pohledem.

Takové situace nesnáším. Nevím, jestli mobilové rozhovory poslouchají všichni, ale řekla bych, že je nejde neposlouchat. Jsou tak vlezlé! Asi nepatřím mezi ty, kterým je jedno, co si o nich druzí myslí. Ale velkoměsto vám dává pocit anonymity. Protože jsem celý život žila ve městě, které má 28 000 obyvatel, chvíli mi trvalo, než jsem si jistou dávku anonymity a pocitu bezstarostnosti vůči druhým lidem osvojila. Dnešek byl pro mě v tomto směru dnem s velkým M (představte si pod tím, co chcete: mobilu, mluvení, možnosti, M...) Když se dříve náhodou přihodilo, že mi někdo volal ve chvíli, kdy jsem cestovala právě tramvají, mobil jsem nezvedla. Dneska jsem ale udělala svou první vyjímku a byla schopná telefonovat 11 minut. Je pravda, že ze začátku jsem se cítila poněkud nesvá, ale pak jsem se natolik zabrala do rozhovoru, že jsem něco jako ostatní lidi vůbec nevnímala.

 A tak můj závěr zní: Pokud najdete člověka, který je pro vás neskutečně vzácný, začnete překonávat i věci pro vás krajně nepříjemné. Jen proto, abyste mohli být jakýmkoli způsobem s ním.

Seznam na rok 2009

Sice už za sebou máme téměř tři týdny nového roku, ale myslím si, že ještě pořád není pozdě na nějaká ta rozhodnutí (popř. předsevzetí, i když ty si ze zásady nedávám - nebo jim tak aspoň neříkám). Pod vlivem několika událostí a rozhovorů jsem se rozhodla vytvořit si seznam věcí, které bych chtěla za rok 2009 stihnout. Kromě seznamu knih, který se každým dnem prodlužuje (vyskytují s v něm např. knihy Utrpení mladého Werthera, Jozova Hanule, Evžen Oněgin, Svět podle Garpa nebo Rok kohouta), si pomalu vytvářím i seznam jiných činností, kterými jsem doposud nepoznamenána a které bych si chtěla osvojit.

1. Tou první je moje dlouhodobá snaha naučit se vařit. Doteď vždy jen u snahy zůstalo, protože pokaždé, když jsem se svou nechuť k vaření snažila překonat, skončilo to katastrofou. Když už přímo nevybuchla kuchyň, něco jsem spálila. Jednou jsem se snažila uvařit si krupici, a místo krupice jsem do vařícího mlíka sypala sójové mlíko a divila se, proč mi "ta kaše" nehoustne. Čím častěji jsem ale z domova, tím víc si uvědomuju nutnost vařit si plnohodnotnou stravu. Miluju těstoviny, a tak se začínám soustředit právě na ně. Stejně se ale vždy, než se do přípravy jídla pustím, modlím, aby se nestalo nic mně ani kuchyni.
2. Druhou, také dlouhodobější, je snaha získat jakýsi politický a kulturní přehled v současném dění. S hrůzou zjišťuju, že jsem totálně mimo mísu Přemýšlela jsem, jak se do ní dostat, a vzhledem k tomu, že televizní noviny díky dlouhému rozvrhu nestíhám, rádio moc neposlouchám a noviny nečtu, věděla jsem, že to bude těžké. Pak jsem si ale všimla, že spousta mých vysokoškolských spolužáků nosí časopis s karikaturami na přední straně a velkým titulem Respekt. Shodou okolností jsem se o něm před časem bavila i s člověkem, který na mě má vliv největší, a tak jsem dnes přistoupila k rozhodnutí a koupila si své první číslo.
3. No a do třetice všeho dobrého: rozhodla jsem se udělat něco se svou češtinou. Jsem člověk vysokých latěk a cílů v nedohlednu, a tak jsem dnes bloumala po netu a googlila spojení literární soutěže 2009. Ráda píšu, ráda sním a ráda si hraju se slovy, tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit. Nic není bez užitku, vším, co člověk dělá, na sobě pracuje.

Do těch drobnějších pak patří snaha naučit se vázat kravatu, hrát šachy, obarvit si vlasy na tmavě hnědé a častěji se usmívat. No a protože v něčem musím souhlasit s E. M. Remarquem ("Člověk je silný ve svých předsevzetích, ale slabý v jejich provádění."), budu doufat, že mi ta moje předsevzetí vydrží co nejdéle.

Klišé o lásce

Zjistila jsem, že nesnáším klišé o lásce. Je zázrak, když objevíte nějaký citát, který žádné klišé neobsahuje. Přála bych si přijít na něco, co se lásky týká, ale co se ještě nedostalo do povědomí lidí. Přijít na něco, o čem nemají ani páru. Objevit nějakou velkou pravdu o lásce, něco, co vlastně všichni ví, ale nikdo to nedal do slov. Pak by si to někdo přečetl a řekl si: "Jo, vždyť tohle já vlastně vím! To je přece jasné." Někdy mám pocit, že sama láska se stala něčím, co je klišé. Mladí lidé ji berou jako závazek, který je na obtíž, místo toho, aby ji brali jako výhodu.

Jo, nesnáším klišé o lásce - ale sama o ní nemluvím jinak. Chtěla bych objevit pravdu o lásce - ale asi bych nejdřív musela objevit lásku.

Znavena tím vším

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,
jak uměn je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.

Martin Hilský

7 změn, které provází mé dny

Jedním z posledních oblíbených výroků mojí sestry je věta: "Každý se mění." Používá ji celkem často, a tak jsem byla nucena nad ní přemýšlet. Uvědomila jsem si, že každý z nás je někým ovlivňován. Myslím si, že nikdo nemůže říct, že by nevěděl o nikom, kdo na něj má vliv. Nikdo není neovlivnitelný, a pokud si to myslí, je ovlivnitelný o to víc. Každý z nás se vědomě rozhoduje pro ty, kdo jej ovlivní. Proto je tak důležité vybírat si pečlivě přátele. Takové, kteří vás milují, záleží jim na vás a přejí si vám pomoct, ne ublížit.

I já si uvědomuji, zvlášt v posledních měsících, jak moc se můj život změnil. Vliv mých přátel, rodiny i školy vnímám především v několika oblastech:

• snažím se vcítit do druhých lidí Empatie je něco, co mi vždy chybělo. Teď si ale víc než kdykoli předtím uvědomuju, jak je důležitá. Pokud chci mít hluboké a skutečné vztahy, které jsou funkční a krásné, pak nemůžu jednat bezohledně a bez domýšlení důsledků svých slov a činů.
• přestávám se na svět dívat černobíle Vím, že život není jednoduchý jako lusknutí prsty (mimochodem - luskat prsty neumím). Dříve jsem často lidi odsoudila, protože jsem nedokázala pochopit jejich situaci. Teď po několika zkušenost chápu, že nikdo z nás nedokáže skutečně pochopit ty, kteří jsou v nesnadných situacích a musí se rozhodnout pro to či ono.
  
• ztrácím svůj naivní pohled na svět Ano, tento fakt mě může uchránit od mnohých problémů a zklamání, na druhou stranu mě učí už od začátku nedůvěřovat lidem, být realističtější a ztrácet můj věčný optimismus. Najednou mi přijde těžší vidět na světě ta pozitiva, která jsem viděla dříve.
• prahnu po upřímnosti sama k sobě To znamená, že se snažím přemýšlet nad svými skutečnými motivy a vidět v nich opravdové důvody toho, co dělám. Nejhorší je, když člověk nedokáže být sám sebou, ani když je sám.
• mnohem víc si všímám a cením obyčejných neobyčejných věcí Můj denní program byl vždy absolutně zaplněný. Pořád mám spoustu povinností, ale už tolik nespěchám. Teda aspoň nemám ten dojem. Dokážu se podívat na koncert (jinak bych si jej jen při něčem poslechla), propovídat hodiny (v některých případech i dny), obdivovat Tichou Orlici cestou do Prahy i z Prahy (aniž bych si myslela, že jsem ten čas mohla využít lépe), pozorovat hnědé oči a obdivovat řasy, které jsou tolik jiné, než ty moje.
  
• zkouším své pocity a myšlenky dát do slov Vždy jsem toužila po tom mít spoustu času na čtení. Díky škole, kterou studuji, je to teď dokonce mou povinností, a tak si v tomto směru nemůžu stěžovat. Díla, ke kterým se dostávám, mi pomáhají zlepšovat slovní zásobu i vyjadřovací schopnosti. Jazyk je jedním z předních prostředků, kterými se můžeme k druhým přiblížit. Žasnu nad tím, jak někteří autoři dokáží popsat to, co bych já nikdy nedokázala, a jen velmi obtížně se jim snažím alespoň z části přiblížit.
• uvědomuji si, že vztahy jsou tím nejdůležitějším A tak se snažím věnovat jim co nejvíce času. Přemýšlet nad nimi a popř. je přehodnocovat. Dát lidem, se kterými mám jakýkoli pro mě důležitý vztah najevo, že mi na nich záleží a mám je ráda.