Mé dnešní "poprvé"

Asi před měsícem nastoupila do tramvaje paní - bylo jí asi něco přes padesát. V ruce držela mimo dvaceti tašek taky mobil, který si tiskla k uchu. Sedla si shodou okolností za mě a začala do mobilu řvát něco v tomto smyslu: "Jóóó? A ty knedlíčky už sis ohřál? Já jsem doma za půl hodinky, tak se neboj a nevyváděj žádné hlouposti. Stáníčku, a s pejskem taky nechoď, já s ním zajdu..." Bylo to na vylískání. Celá tramvaj mlčela a do toho ticha zazníval jen její hlas. Tipla bych si, že se každý z mých spolucestujících potichu usmíval, popř. se na ženu díval otráveným pohledem.

Takové situace nesnáším. Nevím, jestli mobilové rozhovory poslouchají všichni, ale řekla bych, že je nejde neposlouchat. Jsou tak vlezlé! Asi nepatřím mezi ty, kterým je jedno, co si o nich druzí myslí. Ale velkoměsto vám dává pocit anonymity. Protože jsem celý život žila ve městě, které má 28 000 obyvatel, chvíli mi trvalo, než jsem si jistou dávku anonymity a pocitu bezstarostnosti vůči druhým lidem osvojila. Dnešek byl pro mě v tomto směru dnem s velkým M (představte si pod tím, co chcete: mobilu, mluvení, možnosti, M...) Když se dříve náhodou přihodilo, že mi někdo volal ve chvíli, kdy jsem cestovala právě tramvají, mobil jsem nezvedla. Dneska jsem ale udělala svou první vyjímku a byla schopná telefonovat 11 minut. Je pravda, že ze začátku jsem se cítila poněkud nesvá, ale pak jsem se natolik zabrala do rozhovoru, že jsem něco jako ostatní lidi vůbec nevnímala.

 A tak můj závěr zní: Pokud najdete člověka, který je pro vás neskutečně vzácný, začnete překonávat i věci pro vás krajně nepříjemné. Jen proto, abyste mohli být jakýmkoli způsobem s ním.