Když je na světě tolik lidí, jak to, že ještě nikdo nevymyslel lék na osamělost?
Lidé pro mě vždy byli, jsou a budou důležití. Nedokázala bych žít sama, bez rodiny a bez přátel. Poslední dobou si uvědomuju, jak je vzácné, když najdete někoho, kdo touží po tom být s vámi a věnovat vám čas, kterého máme každý stejně málo.
Teď už vím, že vztah nemusí trvat několik let jen pro to, abyste o něm mohli říct, že je hluboký. Délka není přímo úměrná hloubce a vážnosti. Vždycky záleží na tom, kolik ze svého času se rozhodnete určitému člověku dát. Jednu přímou úměrnost tu ovšem najdeme: čím víc toho společně podniknete, tím víc se k sobě přiblížíte.
Dneska jsem se setkala se skupinou lidí, některé jsem znala povrchně, některé jen od vidění a jiné velmi dobře. Dvě a půl hodiny jsme rozebírali věc, kterou jsme mohli mít hotovou za dobrou polovinu tohoto času. Co jsme dělali ve zbytku? Smáli se, "překvapivě" většinou na můj účet. A proč mi není líto tohoto (někdo by řekl promarněného) času? Nejen že jsem se dobře pobavila (radši se budu sama sobě smát, než nad sebou plakat), ale především jsem získala další vzpomínky. Dokážu si představit, jak se sejdeme příště a někdo si na tyhle chvíle vzpomene. Pak se přidá další společná historka a už to pojede...
Tyhle chvíle miluju, protože mi pomáhají uvědomit si, že můj život není prázdný, ale je naplněný smíchem, láskou, přátelstvím. Moc bych si přála, aby každý člověk mohl tohle pocítit aspoň jednou za svůj život. Dneska půjdu spát s vědomím, že mám do příštího října zase co dělat, že jsou mezi mými blízkými lidé, kterým bych do rukou neměla dávat pet láhve (zvláště ne plné), a že se mám s kým smát. Co můžu chtít víc...?
Hlomozna větru před kůň zapřažená
