Pod dojmy z Balabána

"Bůh neodpouští těm, kteří utečou, a já musím přestat utíkat, já tam musím jít."

Málokterý autor mě dokázal tak zaujmout. Možná i proto, že příliš nečtu knihy, ze kterých vyzařuje zoufalost a beznaděj. Dnes jsem dočetla jeho druhou knihu Možná, že odcházíme. Asi mě nepřestane překvapovat, s jakou citlivostí píše o lidech nacházejících se v určité životní situaci, ze které neví nejen jak ven, ale i jak dál. Někteří si uvědomují svou slabost, jiní sbírají síly a jdou, pokračují ve své (nebo na své?) cestě. Nadále nacházejí krásu ztracených a prožitých okamžiků, vracejí se ve vzpomínkách do mládí, rozhodují o směru svých dalších kroků.

Uvědomila jsem si, jak moc lidem chybí odvaha. Odvaha k rozhodnutí a převzetí zodpovědnosti za něj. I mně tento druh odvahy chybí, a tak se v tom plácám, stejně jako každý hrdina Balabána, kterým tak pohrdám. Všichni jsme moudří a všichni pošetilí. Každý z nás prožije chvíli, kdy přesně ví, co udělat. Usíná s pocitem, že objevil svou cestu...a probouzí se ve stejném neznámu, v jakém se nacházel předchozí den.

Kdyby jen nebylo tak těžké přestat utíkat a jít...