Proč (ne)mám ráda SMSky

Stojím na Andělu, v jedné ruce držím batoh a druhou v něm hledám mobil. Když pak po chvíli svoje "véčko" rozevřu, oznamuje mi přístroj přítomnost dvou nepřečtených sms. Jednu z nich rovnou mažu, na druhou se naopak neskutečně těším. Do očí mi svítí slunce a já ho cítím až někde nejhlouběji v sobě samé. Asi nikdy nepochopím lidi, kteří jsou schopni vměstnat do 160 znaků tak úžasné poslání.

Nasedám do tramvaje a přemýšlím, jak odpovědět. A najednou mě napadá, že nikdy nebudu ten správný glosař. Mým charakteristickým rysem je délka, rozhodně ne krátkost. Tak jak ji po mně může někdo vyžadovat?! "Je to trýznění duše i mysli," napadá mě. Na druhou stranu je to výzva. Výzva naučit se psát stručně, ale výstižně. Vměstnat do jedné sms to nejdůležitější, ale napsat to poeticky. Spíš bych dokázala mluvit hodiny než povyprávět příběh za tři minuty. Mluviti stříbro, mlčeti zlato? V tomhle případě to asi platí. Možná si na smskách natrénuju, jak dát prostor druhým. Ale i tak: pokud budete někdy protestovat u operátorů za delší sms, počítejte i s mou účastí. Možná si vezmu i transparent.

I don't give it up

Největším triumfem spisovatelů je, když přimějí k myšlení ty, kteří jsou toho schopni. Eugene Delacroix

Slova knihy nás vzruší, ale důležité je to, aby nás změnila. Konfucius

Myslím si, že už od dětství v mém životě vše směřovalo k tomu, abych milovala knihy a psaní. Ať už to byl můj taťka, který mi už někdy od mých dvanácti pouštěl texty Michala Horáčka (které miluji dodnes) nebo mamka která mi předčítala od toho nejranějšího dětství. Pak následovaly recitační a dětské literární soutěže (pamatuji si dodnes básně Jiřího Suchého nebo Valerie Cooxové) a vlastní pokusy o pohádky, které má mamka ještě stále někde schované.

Proč nad tím přemýšlím? Před chvílí jsem si přečetla v jedné knize několik odstavců věnovaných popisu letní bouře. A těchto několik odstavců mi připomnělo můj vlastní deníkový zápis, který pochází z doby, kdy jsem si ještě psala deník ve stylu "Co se mi dnes přihodilo". Shodou okolností byl jako ten v knize o bouřce. Není u mě vyjímkou, že mě kniha rozpláče. Tentokrát jsem neplakala doslova, ale plakalo moje srdce a mé ambice. Nikdy jsem si nedělala iluze o svém psaní, ale dnes večer těch několik vět jakoby ubilo všechny mé sny. V hlavě se mi promítl ten rozdíl: rozdíl mezi mou bouřkou a bouřkou Muriel Barberyové.

Je mým zvykem dávat si příliš vysoké laťky, takže téměř neustále jsem se sebou nespokojená a očekávám od sebe lepší výsledky. Je to ubíjející, na druhou stranu ale také motivující (a jak někteří ví, motivace je to nejdůležitější). Nedávno mi jeden člověk řekl, že jeho snem, který se nikdy nesplní, je napsat knihu. Vím, že by napsal knihu, která by měla lidem co říci. A je to asi jedno z nejkrásnějších přání, které jsem kdy slyšela někoho vyřknout. Navíc...bylo to s tak neskutečnou pokorou!

Chtěla bych se s nikým nesrovávat a zůstat svá. Mít před sebou vzory, ale netoužit stát se jejich věrnou kopií. Nádhera psaní spočívá v jeho neopakovatelnosti a rozdílnosti. Stejně jako krása a originalita lidí. Každý psaný projev nám může něco přinést - nikdo přece netouží po tom, aby mu dvě knihy přinesly úplně to samé.

Takže...jdu číst dál, abych sbírala inspiraci a zkušenosti. Hodí se přece vždycky, i když se nechystám stát se Dostojevskim.

Je neodolatelná...

O kom to dnes můžeme skutečně říct?!

Plagiátorství Goetheho

"Uvidím ji," zvolám zrána, když se probírám ze spánku a vesele hledím vstříc krásnému sluníčku.

"Uvidím ji!" A tu po všechen ostatek dne už nemám jiného přání. Všechno, všechno tone v tůni této naděje.

(a čtvrtek je zase o den blíž)

A co po smrti těch, kteří zbývají?

Samozřejmě: vím, že se můj blog začíná točit ne kolem mě (Marťo, divíš se?), ale kolem literatury. Jak jsem zjistila v posledním týdnu, všechny mé spolužáky ze stejného oboru chytla za srdce mnohem víc čeština než zsv, a tak si říkám, že k profesionální deformaci mám stále ještě daleko. No a dneska (někteří mi prominou) se to zase všechno bude točit kolem našeho krásného jazyka.

Pod dojmy z článku Ivana Diviše o slangovém slovníku (1995) jsem byla donucena přemýšlet nad tím, kam se náš jazyk nezadržitelnou a hrůzu nahánějící rychlostí řítí. Mám ráda jeho spisovnou formu, a přestože já sama používám slangové výrazy, troufám si říct, že převážnou většinu času spisovně mluvím. Děsím se toho, jak bude vypadat nová česká mluvnice vydaná Václavem Cvrčkem a kolektivem jeho spolupracovníků. Proč? Doktor Cvrček totiž říká: "Mluvme tak, jak nám jazyk narost." Touto větou se celá jeho práce řídí, a tak si asi dovedeme představit, jak bude vypadat a kolik konfliktů vzbudí (zvlášť mezi odborníky UK a MU, jejichž boje se stávají pomalu tradicí).

V tramvaji jsem byla donucena vyslechnout rozhovor dvou žen středního věku, z nichž jedna popisovala svého kolegu slovy: "To ti je tak úžasnej mužskej. Sofistikovanej, rozumnej,..." Převrátila jsem jen oči v sloup a radši se dívala na Malou Stranu. Pražáci mluví hrozně, vyčítají Ostravákům, že mají kratke zobaky, a přitom dnešní mladá generace bydlící v Ostravě mluví mnohem lépe než stejná věková kategorie v Praze. A co víc: Pražáci si nárokují titul toho, kdo tvoří moderní jazyk. Pokud bych měla mluvit jako oni, abych byla in, děkuji, ale radši zůstanu out. Nehodlám vyměnit slovo jako vzrušení za žůžo, ani říkat bysme namísto spisovného bychom jen proto, že to říká většina národa.

Naštěstí jsou tu ještě stále spisovatelé, kteří nám připomínají slova, která už tak často nepoužíváme, ale najdeme v nich obrovskou krásu: smuténka, nachový, vábit, neúprosnost (díky, pane Skácele). Ale velké množství z nich už nemá možnost ovlivňovat podobu současné češtiny, a tak se ptám: Co teď? Kdo se postará o náš nádherný jazyk, když my sami na něj doslova kašleme?

Letter to my Immortal Beloved

My thoughts go out to you, my Immortal Beloved
I can live only wholly with you or not at all-
Be calm my life, my all.
Only be calm consideration of our existence
can we achieve our purpose to live together.
Oh continue to love me,
never misjudge the most faithful heart
of your beloved.
Ever thine
Ever mine
Ever ours.