Největším triumfem spisovatelů je, když přimějí k myšlení ty, kteří jsou toho schopni. Eugene Delacroix
Slova knihy nás vzruší, ale důležité je to, aby nás změnila. Konfucius
Myslím si, že už od dětství v mém životě vše směřovalo k tomu, abych milovala knihy a psaní. Ať už to byl můj taťka, který mi už někdy od mých dvanácti pouštěl texty Michala Horáčka (které miluji dodnes) nebo mamka která mi předčítala od toho nejranějšího dětství. Pak následovaly recitační a dětské literární soutěže (pamatuji si dodnes básně Jiřího Suchého nebo Valerie Cooxové) a vlastní pokusy o pohádky, které má mamka ještě stále někde schované.
Proč nad tím přemýšlím? Před chvílí jsem si přečetla v jedné knize několik odstavců věnovaných popisu letní bouře. A těchto několik odstavců mi připomnělo můj vlastní deníkový zápis, který pochází z doby, kdy jsem si ještě psala deník ve stylu "Co se mi dnes přihodilo". Shodou okolností byl jako ten v knize o bouřce. Není u mě vyjímkou, že mě kniha rozpláče. Tentokrát jsem neplakala doslova, ale plakalo moje srdce a mé ambice. Nikdy jsem si nedělala iluze o svém psaní, ale dnes večer těch několik vět jakoby ubilo všechny mé sny. V hlavě se mi promítl ten rozdíl: rozdíl mezi mou bouřkou a bouřkou Muriel Barberyové.
Je mým zvykem dávat si příliš vysoké laťky, takže téměř neustále jsem se sebou nespokojená a očekávám od sebe lepší výsledky. Je to ubíjející, na druhou stranu ale také motivující (a jak někteří ví, motivace je to nejdůležitější). Nedávno mi jeden člověk řekl, že jeho snem, který se nikdy nesplní, je napsat knihu. Vím, že by napsal knihu, která by měla lidem co říci. A je to asi jedno z nejkrásnějších přání, které jsem kdy slyšela někoho vyřknout. Navíc...bylo to s tak neskutečnou pokorou!
Chtěla bych se s nikým nesrovávat a zůstat svá. Mít před sebou vzory, ale netoužit stát se jejich věrnou kopií. Nádhera psaní spočívá v jeho neopakovatelnosti a rozdílnosti. Stejně jako krása a originalita lidí. Každý psaný projev nám může něco přinést - nikdo přece netouží po tom, aby mu dvě knihy přinesly úplně to samé.
Takže...jdu číst dál, abych sbírala inspiraci a zkušenosti. Hodí se přece vždycky, i když se nechystám stát se Dostojevskim.
Proč nad tím přemýšlím? Před chvílí jsem si přečetla v jedné knize několik odstavců věnovaných popisu letní bouře. A těchto několik odstavců mi připomnělo můj vlastní deníkový zápis, který pochází z doby, kdy jsem si ještě psala deník ve stylu "Co se mi dnes přihodilo". Shodou okolností byl jako ten v knize o bouřce. Není u mě vyjímkou, že mě kniha rozpláče. Tentokrát jsem neplakala doslova, ale plakalo moje srdce a mé ambice. Nikdy jsem si nedělala iluze o svém psaní, ale dnes večer těch několik vět jakoby ubilo všechny mé sny. V hlavě se mi promítl ten rozdíl: rozdíl mezi mou bouřkou a bouřkou Muriel Barberyové.
Je mým zvykem dávat si příliš vysoké laťky, takže téměř neustále jsem se sebou nespokojená a očekávám od sebe lepší výsledky. Je to ubíjející, na druhou stranu ale také motivující (a jak někteří ví, motivace je to nejdůležitější). Nedávno mi jeden člověk řekl, že jeho snem, který se nikdy nesplní, je napsat knihu. Vím, že by napsal knihu, která by měla lidem co říci. A je to asi jedno z nejkrásnějších přání, které jsem kdy slyšela někoho vyřknout. Navíc...bylo to s tak neskutečnou pokorou!
Chtěla bych se s nikým nesrovávat a zůstat svá. Mít před sebou vzory, ale netoužit stát se jejich věrnou kopií. Nádhera psaní spočívá v jeho neopakovatelnosti a rozdílnosti. Stejně jako krása a originalita lidí. Každý psaný projev nám může něco přinést - nikdo přece netouží po tom, aby mu dvě knihy přinesly úplně to samé.
Takže...jdu číst dál, abych sbírala inspiraci a zkušenosti. Hodí se přece vždycky, i když se nechystám stát se Dostojevskim.
1 komentář:
Nemáš sklony se stát něčí kopií. Jestli někdo, pak ty jsi originál. Srovnání s Dostojevským neunese nikdo, natož studentka prvního ročníku VŠ. Ale jak praví Svatopluk Čech: "Sláb jenom ten, kdo v sebe ztratil víru a malý ten, kdo zná jen malý cíl."
Okomentovat