Stojím na Andělu, v jedné ruce držím batoh a druhou v něm hledám mobil. Když pak po chvíli svoje "véčko" rozevřu, oznamuje mi přístroj přítomnost dvou nepřečtených sms. Jednu z nich rovnou mažu, na druhou se naopak neskutečně těším. Do očí mi svítí slunce a já ho cítím až někde nejhlouběji v sobě samé. Asi nikdy nepochopím lidi, kteří jsou schopni vměstnat do 160 znaků tak úžasné poslání.
Nasedám do tramvaje a přemýšlím, jak odpovědět. A najednou mě napadá, že nikdy nebudu ten správný glosař. Mým charakteristickým rysem je délka, rozhodně ne krátkost. Tak jak ji po mně může někdo vyžadovat?! "Je to trýznění duše i mysli," napadá mě. Na druhou stranu je to výzva. Výzva naučit se psát stručně, ale výstižně. Vměstnat do jedné sms to nejdůležitější, ale napsat to poeticky. Spíš bych dokázala mluvit hodiny než povyprávět příběh za tři minuty. Mluviti stříbro, mlčeti zlato? V tomhle případě to asi platí. Možná si na smskách natrénuju, jak dát prostor druhým. Ale i tak: pokud budete někdy protestovat u operátorů za delší sms, počítejte i s mou účastí. Možná si vezmu i transparent.
2 komentáře:
Asi bych nechtěla, aby se z tebe stal glosař. Krása tvého sdělení je právě v tom, jak dokonale umíš věci popsat. Jistě, do sms se to těžko vejde, ale naštěstí je tu pro tebe mail :)
Mám ten samý problém, Twitter i SMSky mě hodně omezují :-) Ale zase jako příležitostnému copywriterovi mi to přijde vhod, umět něco "zdrcnout" do méně slov. Každopádně aspoň jsem s tímhle měl vždycky výhodu ve škole při slohovkách. Když už jednou začnu psát, tak se pak musím ještě brzdit :-)
Okomentovat