Okamžiky, které rozesmějí a zůstanou

Jo, chtěly jsme se projít stmívající se Kroměříží, popovídat si a nasávat atmosféru historického města. Ale člověk míní a ... Nakonec jsme skončily s trojicí tříletých holčiček, jejich drobnýma rukama v těch svých, neúměrně velkých a s očima přilepenýma na výloze hračkářství. Lidi si o nás museli myslet, že jsme se zbláznily, když jsme začaly na náměstí tančit na Queeny a zpívaly dětské písničky na celou ulici. Dověděly jsme se, jakou "mrzku" mají nejraději, kdy mají svátek (mimochodem to bylo naprosto zcestné datum) a co budou dělat s mladší, ještě nenarozenou sestřičkou. A můj result? Možná mám přece jen děti ráda.:-)

Maru (při pohledu na Sářiny růžové šatičky, které viděla už předchozí den na Aničce): "Hej, Ani, nemáš náhodou stejné šaty jako Sárinka?"
Anička: "Mám, ale doma."
Verunka: "Já mám taky doma stejné šaty."
Sárinka: "Já taky."
Maru: "Ale, Sárko, ty je máš přece na sobě!"
Sárinka: "Ne, ne, já je mám doma."

Verunka: "Já jsem tam byla s Katuškou."
Marťa: "A kdo je Katuška?"
Verunka: "To je moje kamaládka."
Maru: "A není to náhodou tvoje sestřička?"
Verunka: "Je."

Marťa: "Sárinko, a co budeš s Ráchelkou dělat, až se narodí?"
Sárinka: "Budu si s ní hrát."
Maru: "A co ještě?"
Sárinka: "Budu na ni řvát: 'Pojď sem!!!' "

Jo a mimochodem: většího dětského melancholika než Sárku jsem neviděla... Naprosto zamyšleně jde po chodníku s nepřítomným pohledem, já na ni křiknu: "Dívej se pod nohy, je tam schod... Sárko, schod!" a ona zakopne. A u výlohy hračkářství, kde si Verunka i Anička z hraček pohledem vybírají pejsky nebo medvídky, Sárka si vybere naprosto fascinovaně hodiny.:-)