středa 25. listopadu 2009

Medvídek Pú

Pú uháněl domů. Před svým domem našel Prasátko, jak vyskakovalo a snažilo se dosáhnout na klepátko.
"Nazdar, Prasátko," řekl Pú.
"Nazdar, Pú," řeklo Prasátko.
"Co to děláš?"
"Chci dosáhnout na klepátko," řeklo Prasátko. "Přišlo jsem právě -"
"Počkej, udělám to sám," řekl Pú vlídně. Natáhl se a zaklepal na dveře. "Viděl jsem zrovna Ijáčka," začal, "a chudák Ijáček je v žalostné náladě, protože má narozeniny a nikdo si na to nevzpomněl, a je velmi zachmuřený - znáš přece Ijáčka -, a tak jsem tak stál a - Co tak dlouho neotvírá, ten, co tu bydlí." A znovu zaklepal.
"Ale Pú," řeklo Prasátko, "vždyť je to tvůj dům!"
"Aha!" řekl Pú. "Opravdu," řekl. "Tak pojďme dál."

pondělí 16. listopadu 2009

Nejsou jen nálezy, jsou i ztráty

Náhodou. S důvodem. Za účelem.
S nechutí. Radostně. S překvapením. Otráveně.
Na chvíli. Na večer. Na měsíc. Na desetiletí. Na věčnost.
Potkáváme známé i neznámé, kamarády, přátele, rodinu. Lidi, kteří hrají nebo hráli velkou či malou roli v našem životě.

Nechci psát o tom, jak je těžké najít mezi těmi miliardami lidí někoho, kdo je s vámi spřízněn nejen krví, ale především duší. Podle mě tohle ví každý.

Co mě ale mrazí je těžko definovatelný pocit. Nejde to vysvětlit rozumem. Cítím ho pokaždé, když vzpomínám na něco, co bylo pěkné. Pokaždé, když znovu promlouvám sama k sobě a když se znovu přesvědčuju, že to bylo dobré rozhodnutí. Jak je možné, že vám chybí někdo, kdo vlastně ani neměl pořádně čas poznat vás a vy dodnes neznáte jeho? Je to iluzemi o tom, jak byste si rozuměli? Anebo tím, že jste neměli šanci zjistit, jak vám ten člověk leze na nervy? Čím vás přitahoval on a čím vy jeho?


Mám tahle setkání ráda: setkání s lidmi, se kterými jsem měla možnost prožít krásné chvíle, a přesto nám nebylo přáno jít dál po společné cestě. I když mě totálně rozhodí, nutí mě přemýšlet, bilancovat, hodnotit. Ráda se zavřu do svého pokoje a fantazíruju takové to svoje coby, kdyby. Mám tato setkání ráda, i když se pak jako blbec notnou chvíli snažím otvřít dveře s obřím nápisem Dveře mimo provoz. Mám je ráda, protože mi pomáhají vážit si vztahů, které prožívám a které si rozhodně nenechám vzít.

pátek 13. listopadu 2009

Kotě je solidní

Když mi bylo asi deset, poprvé jsem se se svou rodinou ocitla u moře. Špatně jsem snášela horko a noční ponocování (to mi zůstalo dodnes), jinak jsem z nových zážitků byla nadšená. Bydleli jsme v apartmánu, poměrně daleko od moře, který byl oplocený drátěným plotem. Myslím, že každý už takový plot viděl: dráty tvořily na sebe navazující kosočtverce.

Jednoho dne nás z odpolední siesty vyrušilo zoufalé mňoukání. Malé koťátko se snažilo dostat se plotem na pozemek apartmánu. Prostrčilo hlavičku, ale tělo bylo příliš velké na to, aby prošlo také, a tak tam kotě uvízlo. Jako o život sebou mlelo, aby se dostalo ven, ale nedařilo se mu to. Po nějaké době sehnal můj taťka kleště a dráty plotu okolo kotěte přestřihl. Kotě pak trávilo všechny zbývající dny s námi. Usínalo nám na klíně, hrálo si s námi, a díky němu jsme se spolu s mými sourozenci ve chvílích největšího horka nenudili.

Shodou okolností jsem si na tuhle příhodu z dětství včera vzpomněla a musela jsem přemýšlet nad tím, jak jednoduchým způsobem kotě projevovalo svou vděčnost. Bylo mu u nás dobře a nám bylo dobře s ním. Řeknete: "Hloupé kotě, to si ani neuvědomilo, že by mělo být vděčné. Šlo tam, kde bylo v bezpečí." No jo, jenže my lidé jsme možná méně vděční, než to "hloupé kotě". Máme problém vrátit se k tomu, kdo nám pomohl jednou, natož několikrát. A přitom vrátit se a poděkovat přece není tak složité!

Kolikrát vyslovíme prosbu, aniž bychom řekli vůbec to slovo "prosím"? Taky máte pocit, že ten prosebný tón hlasu stačí? A co teprve poděkování..? Jak je možné, že se člověk ještě pořád musí tolik učit od zvířat, která nemají ani rozum ani vůli?