Kotě je solidní

Když mi bylo asi deset, poprvé jsem se se svou rodinou ocitla u moře. Špatně jsem snášela horko a noční ponocování (to mi zůstalo dodnes), jinak jsem z nových zážitků byla nadšená. Bydleli jsme v apartmánu, poměrně daleko od moře, který byl oplocený drátěným plotem. Myslím, že každý už takový plot viděl: dráty tvořily na sebe navazující kosočtverce.

Jednoho dne nás z odpolední siesty vyrušilo zoufalé mňoukání. Malé koťátko se snažilo dostat se plotem na pozemek apartmánu. Prostrčilo hlavičku, ale tělo bylo příliš velké na to, aby prošlo také, a tak tam kotě uvízlo. Jako o život sebou mlelo, aby se dostalo ven, ale nedařilo se mu to. Po nějaké době sehnal můj taťka kleště a dráty plotu okolo kotěte přestřihl. Kotě pak trávilo všechny zbývající dny s námi. Usínalo nám na klíně, hrálo si s námi, a díky němu jsme se spolu s mými sourozenci ve chvílích největšího horka nenudili.

Shodou okolností jsem si na tuhle příhodu z dětství včera vzpomněla a musela jsem přemýšlet nad tím, jak jednoduchým způsobem kotě projevovalo svou vděčnost. Bylo mu u nás dobře a nám bylo dobře s ním. Řeknete: "Hloupé kotě, to si ani neuvědomilo, že by mělo být vděčné. Šlo tam, kde bylo v bezpečí." No jo, jenže my lidé jsme možná méně vděční, než to "hloupé kotě". Máme problém vrátit se k tomu, kdo nám pomohl jednou, natož několikrát. A přitom vrátit se a poděkovat přece není tak složité!

Kolikrát vyslovíme prosbu, aniž bychom řekli vůbec to slovo "prosím"? Taky máte pocit, že ten prosebný tón hlasu stačí? A co teprve poděkování..? Jak je možné, že se člověk ještě pořád musí tolik učit od zvířat, která nemají ani rozum ani vůli?