Nejsou jen nálezy, jsou i ztráty

Náhodou. S důvodem. Za účelem.

S nechutí. Radostně. S překvapením. Otráveně.
Na chvíli. Na večer. Na měsíc. Na desetiletí. Na věčnost.
Potkáváme známé i neznámé, kamarády, přátele, rodinu. Lidi, kteří hrají nebo hráli velkou či malou roli v našem životě.

Nechci psát o tom, jak je těžké najít mezi těmi miliardami lidí někoho, kdo je s vámi spřízněn nejen krví, ale především duší. Podle mě tohle ví každý.

Co mě ale mrazí je těžko definovatelný pocit. Nejde to vysvětlit rozumem. Cítím ho pokaždé, když vzpomínám na něco, co bylo pěkné. Pokaždé, když znovu promlouvám sama k sobě a když se znovu přesvědčuju, že to bylo dobré rozhodnutí. Jak je možné, že vám chybí někdo, kdo vlastně ani neměl pořádně čas poznat vás a vy dodnes neznáte jeho? Je to iluzemi o tom, jak byste si rozuměli? Anebo tím, že jste neměli šanci zjistit, jak vám ten člověk leze na nervy? Čím vás přitahoval on a čím vy jeho?


Mám tahle setkání ráda: setkání s lidmi, se kterými jsem měla možnost prožít krásné chvíle, a přesto nám nebylo přáno jít dál po společné cestě. I když mě totálně rozhodí, nutí mě přemýšlet, bilancovat, hodnotit. Ráda se zavřu do svého pokoje a fantazíruju takové to svoje coby, kdyby. Mám tato setkání ráda, i když se pak jako blbec notnou chvíli snažím otvřít dveře s obřím nápisem Dveře mimo provoz. Mám je ráda, protože mi pomáhají vážit si vztahů, které prožívám a které si rozhodně nenechám vzít.