...

Přemýšlím nad tím, jestli člověk může utéct sám před sebou... A do jaké míry se může změnit. Vždycky záleží na tom, čí přítomností se obklopíte. Ten člověk pak může vytáhnout na povrch něco, co ve vás už hodně dlouho dřímalo: skrytý talent, potlačované vlastnosti, vášně, o kterých jste dříve netušili. Vždycky mě pak napadá, jestli neměl Sókrates pravdu. Celý život se honil za jediným cílem: poznat sám sebe. Všechno ostatní mu přišlo zbytečné.

Jenže... jak člověk může poznat sám sebe, když tolikrát udělá něco, co by do sebe nikdy neřekl? Tolikrát může přijít něco nebo někdo, kdo jej změní! Není pak hledání sebe sama ztráta času? A neexistují náhodou důležitější věci, než je hledání svého já? Když se člověk bude soustředit jen sám na sebe, neutečou mu podstatnější věci? Třeba souvislosti mezi ním a tím, kdo jej mění?

Jenže... když člověk ztratí svou identitu, bude to ještě pořád on? Když přestanu vnímat a rozumět tomu, jak myslím, jak cítím a jak jednám, co pro mě bude srozumitelné?

Nějak mě přepadá pocit, že obojímu bych se zvládla věnovat celý život, a stejně by to nestačilo. Teď zbývá jen otázka, jak mezi tím najít rovnováhu.