sobota 27. února 2010

Inspirace zmačkanými novinami


Ve zmačkaných novinách vidím svoje dětství. Babičku, která se za deštivých dnů snaží zatopit ve vyhaslých kamnech. Svou vrásčitou rukou mačká několik archů Lidových novin z minulých dní a pak je vhazuje čtvercovým otvorem. A z dříve šedého papíru se stává černý popel.

Co v nich vidíte vy?

pátek 19. února 2010

Sladké dny mojí čtenářské svobody

Kdo za něco stojí, čte to, co má rád, podle nálady, s velkým nadšením. V. Woolfová

Jednou z nevýhod typu škol, mezi jejichž studenty patřím i já, je nutnost číst to, co vám vybere někdo jiný. Před chvílí jsem shlédla seznam knih, které jistá mladá slečna přečetla v minulém roce. A musím se přiznat: záviděla jsem jí. Nikdy bych neřekla, že číst knihy z doby národního obrození je ztráta času, protože u některých jsem se docela dobře bavila. Na druhou stranu jsem se snažila co nejrychleji se prokousat stránkami těch 60 knih, abych pak mohla začít číst dle vlastního výběru a chuti.

Naprosto souhlasím s povzdechnutím mé spřízněné duše: "Ach jo, je tolik knížek, které nikdy nestihnu přečíst." Naučila mě, že život je příliš krátký na to, abych četla něco, co mě nezajímá, pokud to vyloženě přečíst nemusím. A tak si teď naplno užívám těch několika měsíců, ve kterých se můžu plně oddávat spisovatelskému umění Milana Kundery (Nesmrtelnost), Haruki Murakamiho (Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce), Williama Shakespeara (Sonety), Chaima Potoka (Vyvolení) i Květy Legátové (Želary) a doufám, že i mnoha dalších.

Už jsem málem zapomněla, jaké to je číst podle návodu Virginie Woolfové...

úterý 16. února 2010

(Un)happy ends

Miluju dobré konce. Je fakt, že jedním z důvodů, proč se dívám na romantické komendie a jim podobné typy filmů, je ten, že už předem vím, že dopadnou dobře. Na druhou stranu je to něco, co mě pod tlakem reálného života vytáčí. Co je vlastně jejich smyslem? Pobavit? Nebo vytočit? Nebo říct si: "Jo, bylo by pěkné, kdyby to takhle fungovalo, ale žel..." Možná se filmy tohoto druhu obklopuji až příliš často, možná jimi jen potřebuju vyvážit počet mrtvých, kteří v posledním měsíci zemřeli v mnou přečených knihách. Faktem ale je, že mě začíná štvát ten rozpor mezi filmovou fikcí a skutečností.


Kolik párů se ve vašem okolí v poslední době dalo dohromady? A kolik se jich rozpadlo? O kom z vašich rodičů můžete opravdu říct, že jsou šťastní? Kolik lidí okolo vás má pěkné manželství? (A tím nemyslím jen na venek, ale doopravdy.) Přijde mi, že výjimkou jsou šťastné páry, které potvrzují pravidlo těch nešťastných. Nemyslím, že bych byla pesimista. Jen mi přijde, že čím jsem starší, tím víc si všímám toho, jak vztahy spíš neklapou než klapou. A tak mě mrzí, že zamilované páry vidím nejčastěji na plátně v kině, a vytáčí mě, že si na ně tolik lidí hraje.

neděle 14. února 2010

Pod dojmy z Nesmrtelnosti

"Nová doba se vrhá na všechno, co bylo kdy napsáno, aby to proměnila ve filmy, televizní vysílání anebo kreslené obrázky. Protože podstatné na románu je právě jen to, co se nedá říci jinak než románem, v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné. Chce-li blázen, který je ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat, jinými slovy aby se nedaly vyprávět." (Nesmrtelnost)

Kundera je mezi lidmi, kteří se alespoň trochu pohybují ve světě knih a literatury, ještě pořád ožehavým tématem. Lidé, se kterými se o něm bavím, se většinou (jak už to tak bývá) rozdělují na dva tábory: na ty, kdo jej nenávidí, a na ty, kdo jej milují. Sem tam se objeví ještě jedna minoritní skupina, do které patří ti, kteří nechápou jeho osobní život, ale souzní s jeho dílem.

Mně samotné při četbě jeho knih neustále vyvstává v mysli otázka, kterou si kladou asi všichni, kteří nad tím aspoň trochu přemýšlí... Je pro mě skutečně natolik důležité, jak žil, abych nebyla schopná číst jeho knihy? A co víc: je to pro mě natolik důležité, abych jeho knihy neřadila ke svým nejoblíbenějším? Vzhledem k tomu, jaký mám vztah k naší zemi, kultuře i jazyku, se považuji za patriota. Přesto si sama nejsem jistá tím, jak bych se zachovala, kdybych v 60. letech měla možnost emigrovat. A kdo z nás, kteří tuto dobu nezažili a nebyli tudíž nuceni se rozhodnout, může vůbec říct, že to ví? Právě proto se snažím nesoudit jej jako člověka, ale soudit jej "pouze" jako autora.