Kdo za něco stojí, čte to, co má rád, podle nálady, s velkým nadšením. V. Woolfová
Jednou z nevýhod typu škol, mezi jejichž studenty patřím i já, je nutnost číst to, co vám vybere někdo jiný. Před chvílí jsem shlédla seznam knih, které jistá mladá slečna přečetla v minulém roce. A musím se přiznat: záviděla jsem jí. Nikdy bych neřekla, že číst knihy z doby národního obrození je ztráta času, protože u některých jsem se docela dobře bavila. Na druhou stranu jsem se snažila co nejrychleji se prokousat stránkami těch 60 knih, abych pak mohla začít číst dle vlastního výběru a chuti.
Naprosto souhlasím s povzdechnutím mé spřízněné duše: "Ach jo, je tolik knížek, které nikdy nestihnu přečíst." Naučila mě, že život je příliš krátký na to, abych četla něco, co mě nezajímá, pokud to vyloženě přečíst nemusím. A tak si teď naplno užívám těch několika měsíců, ve kterých se můžu plně oddávat spisovatelskému umění Milana Kundery (Nesmrtelnost), Haruki Murakamiho (Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce), Williama Shakespeara (Sonety), Chaima Potoka (Vyvolení) i Květy Legátové (Želary) a doufám, že i mnoha dalších.
Už jsem málem zapomněla, jaké to je číst podle návodu Virginie Woolfové...
1 komentář:
Moc se mi líbil citát. Podle něho se dá krásně žít :)
Okomentovat