(Un)happy ends

Miluju dobré konce. Je fakt, že jedním z důvodů, proč se dívám na romantické komendie a jim podobné typy filmů, je ten, že už předem vím, že dopadnou dobře. Na druhou stranu je to něco, co mě pod tlakem reálného života vytáčí. Co je vlastně jejich smyslem? Pobavit? Nebo vytočit? Nebo říct si: "Jo, bylo by pěkné, kdyby to takhle fungovalo, ale žel..." Možná se filmy tohoto druhu obklopuji až příliš často, možná jimi jen potřebuju vyvážit počet mrtvých, kteří v posledním měsíci zemřeli v mnou přečených knihách. Faktem ale je, že mě začíná štvát ten rozpor mezi filmovou fikcí a skutečností.


Kolik párů se ve vašem okolí v poslední době dalo dohromady? A kolik se jich rozpadlo? O kom z vašich rodičů můžete opravdu říct, že jsou šťastní? Kolik lidí okolo vás má pěkné manželství? (A tím nemyslím jen na venek, ale doopravdy.) Přijde mi, že výjimkou jsou šťastné páry, které potvrzují pravidlo těch nešťastných. Nemyslím, že bych byla pesimista. Jen mi přijde, že čím jsem starší, tím víc si všímám toho, jak vztahy spíš neklapou než klapou. A tak mě mrzí, že zamilované páry vidím nejčastěji na plátně v kině, a vytáčí mě, že si na ně tolik lidí hraje.