Poslední dobou nad touhle otázkou docela dost přemýšlím. Nikdo nemá rád "stát na místě", aspoň tedy ne lidé, kteří jsou trošku aktivní a ambiciózní.
Problém je v tom, že každý chceme pořád víc a víc. To, co nám stačilo na začátku naší kariéry, na začátku našich vztahů, už nám najednou nestačí. Chceme cítit, že se někam pohybujeme, že se okolnosti, naše schopnosti a dovednosti vyvíjí. Proto je těžké srovnávat to, co bylo, a to, co je. Na začátku se každý člověk musí naučit mnohem víc věcí najednou, než jaké se učí v průběhu let. Proto nám může připadat, že stagnujeme.
Mám kamaráda, kterému ještě není ani třicet, ale už dosáhl ve své kariéře takového postu, o kterém se sní těm nejlepším managerům. Jasně, každý chceme být bohatý a úspěšný v tom, co děláme, a to co možná nejdříve. Je těžké být trpělivý a počkat si na ten okamžik, kdy se vyšplháme nahoru. Jenže pokud se to člověku podaří tak brzy, není něco špatně? Co v těch dalších desetiletích?
Chápu lidi, které jejich práce baví. Opravdu je chápu. A je mi jasné, že jim třeba ani nemusí připadat, že ve své práci tráví vlastně celý život. Ale přesto cítí, že když něčemu obětují tolik času, měli by za to být ohodnoceni nejen finančně, ale i tím, že budou kariérně růst. Co nejrychleji se vyšplhat až úplně nahoru. Jenže ... vždycky tu budou lidé úspěšnější, lepší, schopnější a tito workoholici zjistí, že se vlastně nedá nikdy dostat nejvýš. Co s tím? Vím, že se mi to lehce řekne, ale možná je klíčem k úspěchu nechat si práci jen jako koníček. Dělat vše proto, aby se nám to, co milujeme, nestalo jen povinností. Možná stačí prostě jen chvilku setrvat na místě: nehnat se za tím, co bude, ale vychutnávat si to, co je.
Problém je v tom, že každý chceme pořád víc a víc. To, co nám stačilo na začátku naší kariéry, na začátku našich vztahů, už nám najednou nestačí. Chceme cítit, že se někam pohybujeme, že se okolnosti, naše schopnosti a dovednosti vyvíjí. Proto je těžké srovnávat to, co bylo, a to, co je. Na začátku se každý člověk musí naučit mnohem víc věcí najednou, než jaké se učí v průběhu let. Proto nám může připadat, že stagnujeme.
Mám kamaráda, kterému ještě není ani třicet, ale už dosáhl ve své kariéře takového postu, o kterém se sní těm nejlepším managerům. Jasně, každý chceme být bohatý a úspěšný v tom, co děláme, a to co možná nejdříve. Je těžké být trpělivý a počkat si na ten okamžik, kdy se vyšplháme nahoru. Jenže pokud se to člověku podaří tak brzy, není něco špatně? Co v těch dalších desetiletích?
Chápu lidi, které jejich práce baví. Opravdu je chápu. A je mi jasné, že jim třeba ani nemusí připadat, že ve své práci tráví vlastně celý život. Ale přesto cítí, že když něčemu obětují tolik času, měli by za to být ohodnoceni nejen finančně, ale i tím, že budou kariérně růst. Co nejrychleji se vyšplhat až úplně nahoru. Jenže ... vždycky tu budou lidé úspěšnější, lepší, schopnější a tito workoholici zjistí, že se vlastně nedá nikdy dostat nejvýš. Co s tím? Vím, že se mi to lehce řekne, ale možná je klíčem k úspěchu nechat si práci jen jako koníček. Dělat vše proto, aby se nám to, co milujeme, nestalo jen povinností. Možná stačí prostě jen chvilku setrvat na místě: nehnat se za tím, co bude, ale vychutnávat si to, co je.
Žádné komentáře:
Okomentovat