Město mého dětství

Jako malá jsem si vždycky přála vidět to místo v zimě. Proč? Protože jsme tam jezdívali vždy jen v létě. V tomhle městě jsem trávila půlku mých dětských prázdnin možná takových pět šest let. Prožila jsem si tam dva zápaly plic, několik chřipek a pokaždé odjížděla s mnoha modřinami a několika přečtenými knížkami. Tam mě babička nutila psát diktáty i ve 35°C a tam jsem vystřihla svou první papírovou panenku. Naučila jsem se tam chodit do trafiky pro noviny a nebát se oslovit cizí lidi, když jsem něco nevěděla. Měla jsem ráda tamější řeznictví (i když už tehdy jsem nesnášela maso) a milovala městskou cukrárnu s jejich zmrzlinovými kornouty a ořechovou posypkou.

Teď to místo můžu vídat v jakékoli roční době a jakémkoli počasí. Od dýchání jeho atmosféry mě však dělí okno vlaku, který jím vždycky projíždí. Od toho, jak na mě působilo kdysi, mě dělí deset let. Moc ráda bych zjistila, jestli ta cukrárna ještě existuje. Ráda bych se prošla okolo rybníku a zase se divila, kolik je tam komárů. Bylo by mi líto, že opravili schody, které byly asi těmi nejnebezpečnějšími, po kterých jsem jako dítě chodívala. Taky bych se ráda zastavila u paní trafikářky, která by se divila, jak jsem zase za tu dobu vyrostla, ale její trafiku zrušili pár dní po jejím pohřbu. Je to zvláštní...

Čím jste starší, tím více si uvědomujete, jak se mění věci okolo vás. Jak se měníte vy sami. Chtěla bych mít Brumbálovu myslánku, abych v ní dokázala udržet všechny vzpomínky se všemi detaily. Všechno to krásné, na co zapomínám, i když nechci. Ráda bych se vracela na místa, která mi před léty připadala mnohem větší... V tomhle jsem asi jako kočky. Vážu se na místa.