Při cestě z práce na mě většinou padne únava a klíží se mi víčka. Dnes se mi ale i přesto podařilo spatřit něco, co na nepatrnou chvíli upoutalo můj zrak a na delší dobu zaměstnalo mou mysl. Z okna tramvaje, která mě vezla z Palackého náměstí na Anděl, jsem viděla dva policajty: jeden právě rychle vystupoval z auta a druhý se snažil uklidnit zoufalou labuť, která se na most dostala nejspíš nedopatřením. O pár metrů dál ležela druhá, mrtvá. Nejspíš ji někdo přejel. Pravda, na hlavní silnici labuť nečekáte. Přesto mi jí bylo moc líto. Pohled na mrtvou labuť není něco, co byste si přáli po dlouhém dni vidět (vlastně byste si to asi nepřáli nikdy).
Tak jsem přemýšlela nad tím, jak si asi na té silnici museli připadat ztracené, mimo hranice svého světa. Už jednou se mi stalo, že na přechodu, který je přímo před domem, ve kterém bydlím, pomateně běhalo hejno hus - přesně takových, které můžete vidět na Vltavě. Voda pro ně byla daleko, ale ony se stejně snažily najít cestu zpět.
Tak mě napadá, že možná nejen tato zvířata se v našem světě cítí ztracená. Kolem nás žijí lidé, kteří jsou našimi sousedy, vidíme je v metru nebo tramvaji, potkáváme v obchodech, ale stejně mezi nás tak nějak nepatří. Ztrácí se ve světě lidských intrik a komunikace, která probíhá na vyšší úrovni dekódování neverbálních znaků. Nerozumí bankovnictví nebo neumí cizí jazyk. Anebo možná jen mají problém, o kterém nedokážou mluvit, možná jsou jen osamělí a nedůvěřiví, protože je někdo kdysi zklamal. Tito lidé mezi námi také tápou a splašeně pobíhají, aby se co nejdříve dostali do důvěrně známého prostředí, kde jim nehrozí nebezpečí. A my čas od času tyto lidi přejíždíme svou suverenitou, bezohledností a schopností prosadit se právě na úkor jich, těch slabších.
Někdy i já sama nechápu, co se kolem mě děje a co jsem udělala špatně. Připadám si ztracená a nedostatečně předvídavá. V tu chvíli selhává můj pud sebezáchovy a já jsem na milost i nemilost vydána lidem okolo sebe. Tak si říkám, že bych na druhé měla být někdy milejší. Protože to je přesně to, co bych si přála sama pro sebe, když se ocitnu mimo mě známý svět.
Takže možná není nakonec mezi námi a labutěmi tak velký rozdíl.
1 komentář:
To s tou labutí je smutné. Ke všemu labutě jsou monogamní a mám pocit, že mají jen jednoho partnera za život (v tom se ale mohu mýlit). Ta přeživší musela být naprosto zoufalá, že přišla o životního partnera. Je mi jí tak moc líto, až mi to vehnalo slzy do očí.
Já mám občas pocit, že do tohohle světa vůbec nepatřím a nějak si v téhle společnosti neumím najít místo.
Okomentovat