Anna

Alexej Alexandrovič nebyl žárlivý. Žárlivost podle jeho názoru ženu uráží, a k ženě je třeba mít důvěru. Proč je třeba mít důvěru, to jest naprostou jistotu, že jeho mladá žena ho bude vždy milovat, tu otázku si nekladl. Ale nepociťoval nedůvěru, proto choval důvěru a říkal si, že ji musí mít. Avšak nyní, třebaže jeho názor, že žárlivost je cit potupný a že je třeba mít důvěru, třebaže tento jeho názor zviklán nebyl, cítil Alexej Alexandrovič, že se octl tváří v tvář něčemu nelogickému a nesmyslnému, a nevěděl, co má dělat. Alexej Alexandrovič se octl tváří v tvář životu, možnosti, že jeho žena miluje jiného, a právě tomu připadalo nesmyslné a nepochopitelné, poněvadž to byl život sám. Alexej Alexandrovič strávil celý svůj život v práci ve sférách úředních, kde mohl vidět jen chabý odraz života. A pokaždé, když narážel na život skutečný, vyhýbal se mu. Nyní měl pocit, jaký by asi měl člověk, který klidně přešel most přes propast a najednou uviděl, že most je zbořen a že je tam propast. Tou propastí byl sám život, mostem onen život umělý, který Alexej Alexandrovič prožil. Poprvé před ním vyvstala otázka, že by si jeho žena mohla někoho zamilovat, a zhrozil se. (L. N. Tolstoj: Anna Karenina)

Jeden z mála filmů, který se skutečně drží své knižní přelohy. Zaujme vás zpracování kulis, kostýmů, chlad a racionalita Karenina, vášnivost a rozpolcenost Kareninové, lehkovážnost a citová labilita Vronského. Překvapivě skoro tak, jak to vše vnímáte i při čtení...

O Vánocích

Už asi blbnu z té Vánoční atmosféry a z toho, jak jsou Vánoce výjimečným časem, který roztápí jinak ledová lidská srdce. Dneska totiž roztálo i to moje. Nejsem ten typ, který se často zastavuje, aby si koupil Nový prostor nebo pomohl postavit dětskou tělocvičnu. Ráda si opravdu vybírám, do čeho své peníze investuju. A dnes jsem se opravdu rozhodla. 

Už několik týdnů chodím každý den kolem kluka na vozíčku. Může mu být tak mezi 20 a 25, sedí na I.P.Pavlova a na klíně drží velkou krabici se svíčkami. Každý den, když se vracím z práce, si nad ním povzdechnu. Nevím, jestli je to správné a jestli je to to, co si ten kluk zrovna přeje, ale ve mně vždycky vzbudí soucit a lítost. To jsou ta správná slova. 

A dneska, nejspíš právě proto, že se blíží Vánoce a já měla potřebu udělat něco dobrého - udělat někomu radost - jsem si pár těch svíček z včelího vosku koupila. No a co, že Vánoce jsou komerční? Že by nás ta laskavost a touha pomáhat měla držet po celý rok? Říkám si, že je dobře, že se nás drží aspoň těch pár týdnů v roce. A že naše srdce nejsou ještě tak zmrzlá, aby neroztála pod všemi těmi reklamami, koledami v obchoďácích a světelnou výzdobou.

Janek Ledecký: Sliby se maj plnit o Vánocích

Zloději peněženek (a iluzí)

Ukradli mi peněženku. Stalo se mi to poprvé a myslím, že můj příběh o mé ukradené peněžence bude na 100% jiný, než jaký byl ten váš, pokud už se vám to taky někdy stalo. Tak tedy...

Jednoho pochmurného pátečního odpoledne těsně před Vánocemi jsem jela žlutým vlakem z Prahy do Ostravy. Chvíli před nástupem do vlaku jsem v I am na hlaváku vyzvedla Vánoční dárek pro mou milovanou sestru. Nikdy nemám odvahu kupovat jí něco dle mého vkusu, protože prostě vím, že bych se ani náhodou nestrefila do toho jejího. A protože to moc dobře ví i ona, domluvily jsme se, že si vybere, zboží si nechá odložit a já jej další den vyzvednu. Tak jsem to taky udělala. Když prodavačka vytáhla zpod pultu krémovou peněženku s velikou mašlí, musela jsem se začít smát, protože jsem hned věděla, že tu by si Amál vybrala. Měla jsem radost z toho, že jí dám něco tak pěkného, a ještě ve vlaku jsem peněženku vytáhla a prohlížela si ji. To byla nejspíše jedna z osudových chyb. Tou druhou bylo to, že jsem ji místo do kufru (nechtělo se mi ho sundávat) položila na nosič vedle něj. 

Celou cestu až do Olomouce vedle mě seděla holka v mém věku. Předpokládám, že ona je tím důvodem, proč Amál tenhle dárek 24. prosince nedostane. Že dárek nemám, jsem si uvědomila ale až ve chvíli, kdy jsem se chtěla pochlubit dobrou koupí. V ten moment mi hlavou probleskl kamerový záběr na nosič ve vlaku, na slečnu vedle mě, na to, jak peněženku kupuju... Opravdu jsem neměla daleko k slzám. 

Stále je tu nějaká malinká šance, že jsem ji ve vlaku zapomněla. Psala jsem hned ten večer na jejich mail Ztrát a nálezů a teď čekám, až se mi zítra dopoledne ozvou. 

Proč to ale všechno píšu? Můj vztek z toho, že nepředvídám naprosto předvídatelné věci, že je svět nespravedlivý a lidé nečestní, trval někdy od osmi večer do jedenácti dopoledne dalšího dne. Docela dlouho, že? A pak se cholerik ve mně uklidnil (ten silný cholerik, který vždy všechno zvládne sám a nepotřebuje ničí pomoc, natož soucit), já se nechala obejmout a přesvědčit, že přátelé jsou nejen na ty chvíle, kdy se smějete a řešíte zábavné věci, ale i na to, abyste jim vyklopili všechny své smutky a nechali je vás utišit v zármutku ze světa, ve kterém společně žijete. A pak vám dojde, že ten svět nemůže být vlastně tak špatný, pokud se na něm najdou nejen ti zloději, ale i tak dobří lidé.