neděle 16. prosince 2012

Zloději peněženek (a iluzí)

Ukradli mi peněženku. Stalo se mi to poprvé a myslím, že můj příběh o mé ukradené peněžence bude na 100% jiný, než jaký byl ten váš, pokud už se vám to taky někdy stalo. Tak tedy...

Jednoho pochmurného pátečního odpoledne těsně před Vánocemi jsem jela žlutým vlakem z Prahy do Ostravy. Chvíli před nástupem do vlaku jsem v I am na hlaváku vyzvedla Vánoční dárek pro mou milovanou sestru. Nikdy nemám odvahu kupovat jí něco dle mého vkusu, protože prostě vím, že bych se ani náhodou nestrefila do toho jejího. A protože to moc dobře ví i ona, domluvily jsme se, že si vybere, zboží si nechá odložit a já jej další den vyzvednu. Tak jsem to taky udělala. Když prodavačka vytáhla zpod pultu krémovou peněženku s velikou mašlí, musela jsem se začít smát, protože jsem hned věděla, že tu by si Amál vybrala. Měla jsem radost z toho, že jí dám něco tak pěkného, a ještě ve vlaku jsem peněženku vytáhla a prohlížela si ji. To byla nejspíše jedna z osudových chyb. Tou druhou bylo to, že jsem ji místo do kufru (nechtělo se mi ho sundávat) položila na nosič vedle něj. 
Celou cestu až do Olomouce vedle mě seděla holka v mém věku. Předpokládám, že ona je tím důvodem, proč Amál tenhle dárek 24. prosince nedostane. Že dárek nemám, jsem si uvědomila ale až ve chvíli, kdy jsem se chtěla pochlubit dobrou koupí. V ten moment mi hlavou probleskl kamerový záběr na nosič ve vlaku, na slečnu vedle mě, na to, jak peněženku kupuju... Opravdu jsem neměla daleko k slzám. 
Stále je tu nějaká malinká šance, že jsem ji ve vlaku zapomněla. Psala jsem hned ten večer na jejich mail Ztrát a nálezů a teď čekám, až se mi zítra dopoledne ozvou. 
Proč to ale všechno píšu? Můj vztek z toho, že nepředvídám naprosto předvídatelné věci, že je svět nespravedlivý a lidé nečestní, trval někdy od osmi večer do jedenácti dopoledne dalšího dne. Docela dlouho, že? A pak se cholerik ve mně uklidnil (ten silný cholerik, který vždy všechno zvládne sám a nepotřebuje ničí pomoc, natož soucit), já se nechala obejmout a přesvědčit, že přátelé jsou nejen na ty chvíle, kdy se smějete a řešíte zábavné věci, ale i na to, abyste jim vyklopili všechny své smutky a nechali je vás utišit v zármutku ze světa, ve kterém společně žijete. A pak vám dojde, že ten svět nemůže být vlastně tak špatný, pokud se na něm najdou nejen ti zloději, ale i tak dobří lidé.


6 komentářů:

máří řekl(a)...

Chtěla bych veřejně podotknout, že to byl dlouhý cholerický záchvat a že mě nebavil! Taky mě mrzí, že tu peněženku v Ostravě neměli, protože byla velká šance, že budou ... Taky ale věřím, že existuje ještě jiná pozemská věc, která by Mali udělala radost!

Unknown řekl(a)...

To je hodně blbý :( Tak třeba se skutečně najde...

Amál řekl(a)...

SAKRAAAAA!!!

Radek řekl(a)...

Já bych si na tvém místě myslel, že jsem peněženku zapomněl. Zapomínám věci ve vlaku pořád. Nejvíc deštníky -- ty ale nechávám i jinde. Jeden deštník mi vydrží tak čtyři měsíce.

Maru řekl(a)...

Nakonec se nenašla, ptala jsem se dokonce dvakrát. :(
Radku, myslím, že jsem ji nezapomněla, tohle se mi moc nestává. Kdyby tam byla, všimla bych si jí, když bych sudávala kufr. Ale ten deštník chápu. :)

Radek řekl(a)...

OK. Jinak včera jsem nabyl jistotu, že jsem nechal ve vlaku další deštník ...